Kráter,
který jeho pád vytvořil, se začínal hroutit. Jeho kůže postupně modrala jak
magie, kterou potřeboval, aby se udržel naživu, rychle vysávala všechny jeho
zásoby. Za okamžik se odhalí jeho pravá tvář. Měl by s tím něco udělat.
Měl by. Ale ne teď. Ta vata tak krásně hladí. Jen zavřít oči a. Něco uvnitř mu
říkalo, že by neměl usínat, ale nevěděl proč. Možná si vzpomene. Hned jak si
trochu odpočine. Co se může stát. Bude spát jen minutku. Jen minutku.
Pozorujícího
druhé oko začalo cukat směrem k jejich příběhu. Nikdy se ještě nestalo, že
by obě jeho oči sledovaly pouze jeden život. Neměl by to dělat. Ale už dlouho
Přadlena netkala s tak tenkým vláknem. Kolem se sice děla spousta dalších
životů. Ale o to bylo větší riziko. Přadlena musela pracovat zaráz na všech
životech. Co když to vlákno přetrhne? Pozorující už přihlížel tisícům smrtí,
ale k tomuto princi cítil jistou náklonnost. Možná proto že oba si
nevybrali svůj osud. Možná proto že byli oba osamělí, i když viděli životy
jiných. Nejspíš proto, že byli jiní, než ostatní.
Sníh
se posouval a tvořil kupoli jako ochranu před světem. On ležel bezvládně na
zemi pokryté námrazou a ona se nad ním skláněla. Cítila, jak jeho energie
pohasíná a on umírá. Cítila lítost. Chtěla mu pomoct, ale ona životy ničila,
nic jiného neuměla. Cítila jeho život. Mohla by ho ukončit jednou myšlenkou. Nechtěla
to udělat. Ne znovu.
Tkadlena
opatrně pracovala s nitmi. Proplétala vlákna těch dvou s ledem a
zimou. Zelené se už několikrát málem přetrhlo, ale ona ho omotávala modrým,
které se měnilo do stříbrna. A tak přežilo.
Pomalu
se probouzel. Nad ním se klenul strop ze sněhu. Byl naživu. Překvapivě.
Pamatoval si, že umíral ve sněhu. Rozhlédl se. O stěnu se opírala dívka. Měla
zavřené oči a nebyl si jistý, jestli žije. Bylo to znervózňující. Posadil se a
zděšeně si uvědomil, že je modrý. Už dlouho nebyl ve své pravé podobě. Nesnášel
se za to, co je. Stvůra, kterou straší děti před spaním. Pomalu se postavil a
hledal východ. Žádný nebyl. Kupole s malými průduchy se klenula všude.
Přemýšlel, jak je možné, že je tu světlo. Natáhl ruku, aby otestoval pevnost
stěny, ale chytila ho za ruku. Nadskočil, protože si myslel, že už nevstane.
Zavrtěla hlavou. Potom pokynula rukou a sníh se rozestoupil a vytvořil tunel.
Cítila
jeho obavy. Viděla, jak jí nevěří. Vkročila do tunelu a spolu s ní
odcházelo světlo. Pospíšil si za ní a tak nechala kupoli spadnout.
S cuknutím se ohlédl a pak přikročil blíž. Téměř cítila jeho dech ve svých
vlasech. Potom se podlaha začala zvedat. Zatímco ona snadno šla po povrchu
sněhové závěje, on se propadal. Nakonec dorazili k povrchu a přes
průhledný led, který vytvořila mávnutím ruky, viděli, jak venku zuří bouře.
Částečně byli rádi, že je nemůžou najít. Ale také tu uvízli. Pohlédli si do očí
a věděli, že si myslí to stejné. Musí zůstat tam, kde jsou, než bouře přestane.
Přadlena
se zájmem sledovala, jak vlákna vzdorují. Splétala vzorec pro rozhovor, ale
nitky životů klouzaly a samy se nabízely do jiných tvarů. Její zkušené prsty
s mírnými obtížemi upravovaly vzor do požadované podoby. Ještě nikdy
neviděla vlákno s takovou silnou vůlí. Ale nakonec povolí. Vždycky
povolilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat