Dvě vločky na okně 3 Díl

Ahojte...Zase opožděně :D Já jsem vážně myslela, že je včera úterý...pak mi to přeplo na čtvrtek :D
Poslední kapitolka Vloček. Neřeknu vám, jak to dopadne, ale prosím, nevražděte mě. :)

            Seděl na zmrzlé zemi a sledoval, jak se jeho dech sráží. Ona byla opřená o stěnu sněhu a měla opět zavřené oči. Duchem byla kdesi daleko a její dech se zpomalil na minimum. Nad nimi zuřila bouře a unášela její duši daleko nad špičky stromů. Po dlouhé době se nebála zavřít oči. Tentokrát ho neviděla znovu umírat. Letěla s krystalky sněhu a cítila se volná. On ve svých myšlenkách vzpomínal. Vždy, když zavřel oči, viděl zděšené obličeje těch, kteří viděli jeho pravou podobu. Ale ona se od něj neodvrátila. Vůbec ho neznala, ale nebála se stvůry, kterou byl. Po staletích se necítil jiný. Po staletích se nebál usnout.

            Pozorovatel si otřel tvář. Na dlani mu zůstalo několik kapiček slz. Myslel, že neumí plakat. Myslel, že nemá cit. Ale slzy přitahovaly jeho pohled, až se na ně upíral obě oči. A tak poprvé za svoji hlídku úplně přestal sledovat Spirálu času. Světlo se lámalo přes kapičky na jeho dlani a hra světla tvořila podivné výjevy. A on si vzpomínal na svůj život. Vzpomněl si, jak vyrůstal. Jak dostal psa. Jak vystudoval. Jak jeho rodina letěla letadlem, které spadlo. Jak jeho pes umřel a on byl úplně sám. Jak zoufale hledal smysl života. Jak uzavřel dohodu. Jak se stal Pozorovatelem. Opět se zadíval do víru a vyhledal ty dva. Čas se mezitím stihl několikrát otočit, a tak je našel na útěku.

            Cestu jim zkřížila prudká řeka, unášející kusy ledu, sněhu a větví. Museli přes ni, ale nebylo jak. Ona mohla přeletět, ale On ne a nechtěla ho opustit. Potom objevili kmen padlý přes řeku. Vkročil na něj a opatrně postupoval. Ona na něj čekala na druhé straně. Najednou kmen začal praskat. Poslední, co viděla, než se zřítil do mrazivé hlubiny, byl jeho zděšený pohled. Pak zmizel ve vodě.

            Přadlena se mračila. Myslela, že to přežijí oba. Otáčela modré vlákno do vzoru pro šok, ale to si jí vyškublo. To se ještě nestalo. Rychle po něm chňapla a snažila se ho znovu zaplést, ale bylo pevné jako z kamene. Samo se protočilo a přivázalo se k zelenému. Obě nitě byly v řece a zelená opět umírala, ale nakonec se modré podařilo dostat je na břeh. Zelené vlákno ještě žilo. Nemělo by. Mohla by ho přeškubnout, ale to bylo špatné. Nejasně si vzpomínala na něco ze svého života. Něco o svém mládí. O tvrdohlavé dívce, která vyzvala bohyni k soutěži. O tvrdohlavé dívce, která vyhrála, jak si s pýchou vzpomněla. Nakonec stejně skončila u Stavu věčnosti. Proč by neměla nechat zelené vlákno žít. Zaslouží si to. Trpělo už dost.

            Seděli ve sněhovém úkrytu a uprostřed praskal oheň. On už byl suchý a ona vyčerpaná z množství kouzel, které provedla. Oba žili. Zatím. Bouře skončila a vojáci už je hledali. On i Ona měli v duši smutek. Oba vzpomínali na dobu před tím, než se z nich staly stvůry. Praskání ohně vybízelo k řečem a tak ani nevěděli, kdy ticho nahradil rozhovor. Postupně zjišťovali, že jejich životní příběhy jsou téměř totožné. Oba toho měli tolik na srdci, že slunce už zapadlo, když nastalo opět ticho. Chvíli seděli a marně vzpomínali, kdy slzy našly cestičku ven z očí. On pak vstal. Myslela, že odejde, ale on se k ní sklonil a obejmul ji.

            Pozorovatel seděl a díval se. Viděl, že se k těm dvěma blíží vojáci. Věděl, že je najdou. Věděl, že to nepřežijí. Tentokrát už ne. Začal poklepávat nohou. Nechtěl je vidět zemřít, ale co mohl dělat. Svět nebyl fér.

            Přadlena vedla muže se zbraněmi blíž a blíž k úkrytu bílého a zeleného vlákna. Přesně podle pokynů. Na chvíli se zastavila nad střelami z Adamantia. Věděla, že zelená nit zásah touto zbraní nepřežije. Ale pak pokrčila jedněmi ze svých osmi ramen a tkala dál. Život je tvrdý.

            Kdesi daleko, až pod Schody věků byla malinká místnost, kde Kronikář psal do obrovské knihy. Na okamžik se zastavil a zamyslel se. Pak se s úsměvem vrátil ke psaní. Kdo by mu viděl přes rameno, viděl by, jak píše životní příběhy. Viděl by, jak napsal, že se On a Ona políbili. Dál napsal, jak se na ně sesypali ozbrojenci. Jak on dostal několik zásahů Adamantiem. Jak ona přivolala obrovskou bouři. Jak odletěli na křídlech větru a zanechali za sebou spoustu mrtvých těl.

            Přadlena chvíli váhala. Nechtěla život zeleného vlákna ukončit. Rozhodla se jim dát ještě trochu času. Život sice není fér, ale ona není život.

            Za chvíli přistáli. Podívala se na něj. Z několika míst na hrudi mu vytékala krev jako višňový sirup. Sklonila se k němu a on ji chytil za ruku. Slzy jí zamlžovaly pohled. Znovu. Znovu zabila někoho, na kom jí záleželo. Držela ho a ignorovala, že se blíží několik vrtulníků.

            Pozorovatel se slzami v očích sledoval, jak Princ umírá. Na obzoru se otáčely vrtule blížících se letadel. A on se rozhodl. Rychlým krokem se vydal dolů po schodech a poprvé opustil své místo.

            Přadlena ukončila zelené vlákno. Byla to její práce. Její končetiny se míhaly po stavu sem a tam. Po schodech někdo sestupoval. Pozorovatel. Chtěl po ní, aby změnila něčí osud. Poslala ho do Tartaru. A když to nepomohlo, tak za Kronikářem. Koneckonců to ON velí. A tak pozorovatel vkročil na schody věků.

            Když umřel, cítila to. Cítila ho odplouvat a nemohla s tím nic dělat. Adamantium ho spolehlivě zabilo. V hlavě se jí s hučením přehrávaly poslední hodiny. Čas s ním. Jeho tělo pokryl led a začalo se propadat do sněhu. Nechtěla mu ještě víc ublížit. Potom rozpoutala ledové peklo.

            Pozorující spěchal dolů po schodech. Na konci už viděl dvířka. Slyšel škrábání brku po pergamenu.

            Všechno kolem ní se změnilo na rozmazanou šmouhu. Více a méně živí vojáci, sníh, letadla, která postupně vybuchovala, led. Černé kruhy kolem duhovek se postupně zvětšovaly.

            Pozorující se natáhl po klice a zmáčknul ji. Z pootevřených dveří na něj vykouklo jasné světlo. Vkročil do místnosti. Na zemi ležel pes, v koutě stálo akvárium. Na velké posteli uprostřed místnosti ležela dívka a psala do notebooku. Vzhlédla.

„Kde je kronikář?“ zeptal se Pozorovatel.

„To jsem pro tebe já.“ Odpověděla klidně

„Proč jsi to udělala Princi a té dívce?“ ptal se dál

„Myslela jsem, že to bude zajímavé. Popravdě měl být mrtvý už dřív, ale nevyšlo to.“ Pokrčila rameny.

„Zajímavé? Zničit někomu život je podle tebe zajímavé?“

„Jsou to postavy v povídce. Je to zajímavé.“

„Musíš ho oživit.“

„Nemusím. Ty jsi pozorovatel, že?“

„Ano. Prosím, oživ ho. Oba už si odtrpěli dost.“

„Promiň.“ Řekla Kronikářka a začala znovu psát. Než se Pozorovatel stačil nadechnout k další otázce, něco v jeho hlavě se přepnulo. Otočil se a odešel. Cestou míjel Přadlenu, obrovskou pavoučici sedící u stavu, gobelíny životů a staletí, ale na nic z toho se nedíval. Vyšel nahoru a zahleděl se do fialové spirály času. Znovu to pro něj byly pouze filmy.

            Rozhlédla se po spoušti, kterou způsobila. Jeden z vojáků se ještě hýbal. Snažil se odplazit pryč. Potom mu srdce probodl ledový sloup. Procházela scenérií katastrofy. Našla jeho tělo a odstranila led. Uchopila jeho mrtvolně studenou ruku do své chvějící se dlaně a zaklonila hlavu. Z nebe občas spadla vločka. Mraky postupně nabývaly na síle, jak měnila sebe i tělo, které dřív bylo jím, na krystalky ledu. Vzdušné proudy potom oblak zanesly nad město.

            Dívka zavřela notebook a přistoupila k oknu. Uprostřed léta začalo sněžit. Dvě z vloček přistály na skleněné ploše a pomalu se roztékaly. Pomalu kanuly jako dvě slzy dolů. Nakonec se vsákly do dřevěného parapetu.