Záhady 21. století Kapitola 2

Druhá kapitola je tu. Mít já Lokiho zavřeného na balokně tak si vůbec nestěžuju. Nebo třeba ve skříni. Nebo raději v něčem průhledném  :D

Druhý den v bytě 46 v paneláku č. p. 21 dlouho nic nejevilo známky života. Až okolo půl druhé se konečně Mischell probudila. Odsunula Eowyn, rezavou kočku, která jí ležela na kolenou a vyhrabala se z postele. Za deset minut už nevypadala tak strašně jako příšera, teda vlasy už jí netrčely víc než obvykle. Dala vařit vodu na čaj a zapnula notebook. Na emailu měla novou zprávu od Jaye. V příloze bylo několik videí a obrázků.

„Tohle jsem včera natočil, pořád ještě tvrdíš, že UFO neexistuje?“ přečetla polohlasně. „Tvrdím a tvrdit to budu, dokud neuznáš, že duchové a přízraky jsou reálné.“ odepsala dřív, než otevřela přílohy. Tahle pře trvala už dlouho. Klikla na tlačítko odeslat a zkopírovala videa na pevný disk. Až bude čas, tak se podívá. Potom rozkřikla svůj blog. Dva nové komentáře. Usmála se a naťukala odpověď. Konvice zapískala a tak si zalila čajový sáček ve svém oblíbeném hrnku s pacičkami. Znovu si sedla k počítači. „Tak to by bylo. Povinnosti vyřešené, teď co uděláme s tím příběhem?“ zeptala se Eowyn, která si sedla na klávesnici, jak to ráda dělala. Ta samozřejmě neodpověděla.

            Večer ji vyrušila SMS. Otevřela ji. Odesílatel byla Ellen.

„Kluci vymysleli filmovej večer, počkáš na mě u výtahu?“ I když venku bylo teprve šero, Ellen se očividně bála jít sama. I když to znamenalo jenom přejít kolem tří domů. Mischell odeslala pozitivní odpověď a trochu se upravila. Seběhla jedno patro po schodech a tam už přecházela Ellen. Vypadala poměrně vystresovaně.

„Su ještě pořád vyklepaná z toho včerejška. Pořád mám pocit, že mě někdo sleduje. Dokonce sem i vyhrabala pepřák ze skříně.“ Pousmála se nervózně a poklepala si na kapsu.

„Tak teď jsem ráda, že jsem na tebe nevybafla.“ zasmála se Mischell. „Jdeme?“ Odpovědí jí bylo nervózní pokývnutí a tak šly.

            Výběr filmů byl kupodivu dobrý. Samozřejmě nesměly chybět hvězdné války, ale jak se venku stmívalo, temněla i atmosféra volených děl. Nakonec skončili u hororu. Něco o mimozemšťanech, objevujících se a mizících v zelených záblescích, unášejících lidi. Když film skončil, Ellen byla na pokraji psychického zhroucení. A tak zapnuli světla a chvíli jen tak seděli a povídali si. Pak kluci navrhli, že si pustí ještě jeden horor, ale Ellen chtěla jít domů. A hned. A určitě ne sama.

„Tak se bavte kluci, já už taky půjdu.“ zvedla se Mischell spolu s Ellen. Při odchodu ještě ukořistila megabalení marshmallowns a pak už šly. Když se za nimi zavřely dveře a pruh světla dopadající na chodník definitivně zmizel, obě se otřásly. První vykročila Mischell. Za ní si pospíšila i Ellen, protože nechtěla, vážně nechtěla zůstat sama. Šly a pouliční osvětlení vrhalo divné stíny. Například tamto auto. Jeho stín vypadal jako nějaká příšera. Ale bylo to jen auto. A pak se najednou objevil TEN pocit. Ten strašně špatný pocit. Neuvěřitelně děsivý pocit. Ten pocit že se něco stane. Právě když chtěla zastavit, se to stalo. Zpoza popelnic někdo vykročil. Chtěl něco říct, ale Ellen vyjekla první.

„Táhni pryč a nech nás napokoji.“ Zapištěla a snažila se vytáhnout sprej.

„Víš ty vůbec, kdo já jsem smrtelnice?“ Zeptal se ten chlap posměvačným tónem. Mischell jeho směrem kopla plechovku, která ležela na zemi. Ale ta jím jen projela a on zmizel v zeleném záblesku, jen proto, aby se vzápětí se stejným efektem objevil těsně za nimi a ušklíbl se. „Jste ubohé. Patetické smrtelnice vystrašené jako pár králíků….“ Nedomluvil. Ellen se totiž konečně podařilo vyprostit pepřák a tak mu namířila přímo doprostřed obličeje a zblízka zmáčkla spoušť. Chlapík začal kašlat a slzet okamžitě. Za krátkou chvíli se sesunul na chodník a lapal po dechu. Ellen běžela domů.

„No super“ Zavrčela Mischell. „Žiješ ještě?“ zeptala se toho týpka. „Jo, blbá otázka, vím. Tak dělej, vstávej. Nebo tě baví se válet v odpadcích?“ Když nevypadal, že se v nejbližší době chystá zvednout, chytla ho za ruku a vytáhla nahoru.

„Všichni zaplatíte. Já jsem bůh. Jak se opovažujete na mě zaútočit“ podařilo se mu říct mezi záchvaty kašle.

„Jo, jo, něco podobného už jsem od tebe slyšela. Trošku ten božskej dojem kazí to, že slintáš a teče ti z nosu. O tom, že máš oči rudý jak laboratorní myš ani nemluvím.“ řekla a táhla ho ke schodům do budovy. „Seš zatraceně těžkej, víš o tom?“ zasupěla.

„Jak se opovažuješ. Já jsem tvůj král“ vyrazil ze sebe.

„Šetři dechem, budeš ho ještě potřebovat.“ osekla mu a opřela ho o zábradlí, protože potřebovala najít klíč. Vypadal, že se každou chvíli sesype. „Notak. Stůj…Drž se toho plotu a nepadej. Jestli se skutálíš ze schodů tak na tebe kašlu, jasný?“ odemkla dveře a vtáhla ho dovnitř. „Už ten plot můžeš pustit ty magore.“ zasupěla, když to zezačátku vypadalo, že půjde i se zábradlím. Před výtahem museli chvíli čekat. Když se otevřely dveře, trochu sebou cuknul. „Co je? To jsi nikdy neviděl výtah?“ zeptala se, zatáhla ho dovnitř a zmáčkla tlačítko poschodí. Celé ty dvě minuty se jí držel jako klíště a očividně si oddechnul, když vystoupili.

            V bytě ho nasměrovala do koupelny. Vzala ručník, namočila ho a připlácla mu ho na obličej. Nechala puštěnou vodu v umyvadle a odběhla se přezout. Když se vrátila, vypadalo vše pořád stejně. Chlapík seděl na zemi a u obličeje si držel mokrej ručník.

„Ty seš asi hodně mimo, co?“ Zeptala se ho a začala mu oplachovat zbytky spreje. Přitom si ho trochu prohlédla. Černé vlasy, tyrkysové oči. Byl celkem hezkej. Až na to že vypadal, jako kdyby vylezl z natáčení středověkého filmu. No, spíš fantazy. Vlastně vypadal celkem dost jako Loki, který byl v Avengers. Až na to že tahle verze seděla a krom občasných záchvatů kašle se skoro nehýbala. A na zadní části kabátu měl rozmazaný psí bobek.

„Dej sem kabát.“ Řekla, když ho zavila nejhorších nánosů spreje.

„Proč?“ zachrčel.

„Protože na něm máš rozmazaný produkt psího tlustého střeva.“

„Co?“

„No prostě psí hovno.“ Zasmála se. Byl ještě dost mimo, takže mu musela pomoct a málem ho uškrtila na jedné přezce, kterou zapomněla rozepnout. „Proč to je tak složitý…“ Zanadávala a rychle svou chybu napravila. Pak toho Lokiho, jak ho v duchu začala označovat, vytáhla na balkon. „Hezky seď a dýchej.“ Přitom mu nenápadně odepnula popruh s dýkou, kterého si všimnula. V notebooku rychle vyhledala obrázky filmového Lokiho. Vypadal stejně jako ten, který jí seděl na balkoně.

            Zatímco se vařil čaj, její mozek běžel na plné obrátky. Nakonec otevřela marshmallowny a se dvěma hrnky čaje se vrátila na balkon. Hodně ji překvapilo, že tam pořád ještě byl. Seděl u stěny, hlavu opřenou a zavřené oči. Vypadal, že spí. V obličeji se mu mísily vrásky od smíchu a od starostí. Trochu se zavrtěl, jako by vycítil, že ho někdo pozoruje. Mischell položila hrnky i sáček se sladkostmi a trochu s ním zatřásla.

„Loki? Spíš?“ Zašeptala otázku. Cukl sebou a prudce otevřel oči. Chvíli poplašeně těkal pohledem sem a tam. Potom si uvědomil, kde je, a uklidnil se. Napětí z jeho obličeje ale nezmizelo. Zamračil se.

„Teď už očividně ne. A nevzpomínám si, že bych ti říkal, kdo jsem.“

„Jo, seš nezdvořák“ zasmála se. „Kdyby tě to zajímalo, tak jsem Mischell. Chceš čaj nebo marshmallowny?“ Zeptala se a zatřásla mu sáčkem s bonbony před nosem.

„Co je to druhé?“ Zeptal se opatrně a vzal si nabízený hrníček.

„Ty neznáš Marshmallowny? Člověče, odkud jsi sem přišel?“  Zasmála se a vytáhla jeden kousek. „Marshmallowny. Sladká pěnovitá hmota. Jí se to“ Vysvětlila a názorně předvedla.

Když mu potom se sáčkem znova zatřásla před obličejem, jeden si vzal. Jeho výraz, když cukrovinku žvýkal, byl velmi komický, takže se Mischell rozesmála.

„Neboj, Marshmallowny nevybuchují.“ Vyprskla. Loki nasadil znechucený výraz.

„Teď jsi mě tou hmotou poplivala.“ Prohlásil, čímž způsobil, že Mischell vyprskla i čaj, který právě pila. Ten přistál na stejném místě jako Marshmallowny.

„Ty blázne. Chceš mě utopit?“ Zeptala se ho a smíchy se musela předklonit.

„Jsi nechutná.“ Prohlásil a jednou rukou si kryl vršek hrnku.

„Joo. Takže psí bobky na zádech ti nevadí, ale trocha čaje jo?“ Zeptala se a snažila se udržet vážnou tvář. Marně.

„Psí bobky? Co jsou bobky? To se taky jí?“ Zeptal se naprosto vážně. To už nevydržela. Sesunula se na podlahu a otřásala se záchvaty smíchu.

„Ne. Nejí. Psí. Bobky. Výkaly. Hovna. To. Se. Fakt. Nejí.“ V momentě, kdy mu došlo, co myslí, se zatvářil, dalo by se říct, že zděšeně.

„Kdo měl na zádech psí ‚bobky‘?“ Zeptal se. Ukázala na něj prstem, protože neměla dost vzduchu na odpověď.

            Trvalo asi pět minut, než se přestala smát. Potom se podívala na Lokiho. A rozesmála se znova.

„Měl. Měl ses vidět. Ten výraz. K nezaplacení.“ Protočil oči vsloup a napil se čaje.

„Kdy bude večeře, smrtelnice?“ zeptal se, když se konečně přestala smát.

„Nejmenuju se Smrtelnice.“ odsekla.

„Jméno mě nezajímá. Jsem bůh.“

„Tak tím pádem mě nezajímá, že máš hlad“ Převrhla na něj skládací židli a vběhla do bytu. Zavřela za sebou dveře a otočila klíčem. „Dobrou noc“ Řekla přes sklo a pak ke dveřím ještě přisunula křeslo.

„Co si myslíš, že děláš smrtelnice? Jsem tvůj král. Hned mě pusť ven.“ Ozval se po chvíli.

„Tak zaprvý. Nejsem žádná smrtelnice, ale Mischell. Zadruhý se opakuješ. Zatřetí myslím že jdu spát. A jestli nechceš, abych vzala kýbl a polila tě, tak buď zticha. Na tom lehátku se spí celkem dobře.“ Odpověděla a odpočítávala na prstech.

„Je zima.“ Konstatoval.

„To přežiješ.“

„Je zima a nejsou tady přikrývky.“

„Já vím“

„Budu nemocný“

„To přežiješ. Můžeš si za to sám, nemáš štvát“

„Jsem bůh. Musíš poslouchat.“

„Opakuješ se.“

Další jeho námitky ignorovala a tak postupně utichly.  Po půlhodině se znovu ozval.

„Je tu vážně zima.“ Mischell zafuněla a podívala se k balkonu. Nejspíš tam zima vážně byla.

„Mischell?“

„Takže ty víš, jak se jmenuju. Páni. Já myslela, že jsem jenom smrtelnice.“ Odpověděla kousavě. Zajímala ji jeho reakce. ¨

„Pustíš mě dovnitř Mischell?“

„Ne“ Byla pevně rozhodnutá ho nechat přes noc na balkoně. Když fungovalo dát kočku někam potmě jako trest, tak proč by nemohlo fungovat nechat někoho si hezky popřemýšlet venku v zimě. Jenom ať si trochu přehodnotí chování. Po chvíli se ale trochu slitovala a oknem po něm hodila deku. Chvíli čekala. Bylo ticho. „Říká se ‚děkuju‘ kdyby tě to zajímalo.“ zavrčela a šla spát.

Záhady 21. století Kapitola 1

Nová kapitolovka na téma Loki. Tentokrát spíš vtipné pojetí. Jednotlivé kapitoly budou trošku kratší, ale měla by se tu objevit minimálně jednou týdně nová. Přesný den nevím.

Je noc. Z téměř bezmračné oblohy shlíží srpek měsíce, který den po dni ubývá. Zhruba půlnoc. Většina obchodů ve městě je zavřených. Do tmy svít jen několik pouličních lamp a tabule s odjezdy tramvají. Na zastávce postává partička mladých lidí a povídá si. Tématem hovoru je nový film od MARVEL, na jehož premiéře byli právě v kině. Jeden z nich drží v rukou ještě zpolovic plnou krabici popcornu a občasné pauzy mezi řečí vyplňuje tiché křupání. Nikdo si zpočátku nevšimne, že nad budovou muzea se tvoří světelný kruh. Pak náhle jedna dívka vypískne a ukáže tím směrem. Téměř okamžitě se objeví několik mobilů.

„Tak tohle půjčena youtoube“ zašeptá kluk s kapucí přetaženou přes rozježené skoro bílé vlasy. Chvíli všichni zírají, jak se z oblohy snáší válec světla a zakrojuje se do střechy. Kamery na mobilech nahrávají. Pak stejně náhle jak podívaná začala, tak skončila a nad městem se rozprostírá tma. Tentokrát ticho ruší houkání alarmu a po krátké chvíli noc prořízne i jekot policejních vozů. Všichni se na sebe podívají a vypnou kamery.

„Tak to bylo“ Začala říkat holka v šedé mikině, ale přerušila ji jiná s botama na podpatcích.

„Úžasný. Pojďme se tam podívat. Třeba to byli mimozemšťani. Selfie s ufonem jen tak někdo nemá.“ Kupodivu skoro všichni pokývli hlavami a vykročili na cestu.

„Divný… chtěla jsem říct divný.“ zamručela dívka v šedé, ale šla s nima. „Do čeho tě tvoje zvědavost dostane tentokrát Mischell?“ nadávala si potichu.

            K muzeu dorazili zároveň s několika černými dodávkami.

„Hele-mafie“ zachichotala se dívka na podpatcích. Odpovědí jí bylo nepatrné pousmání a pár otrávených pohledů. Kluk s kapucí přes hlavu vytáhl mobil a začal znovu natáčet. A minuty plynuly. A kluk se svítícím náramkem pořád jedl popcorn. Z minut se stala čtvrthodina. Pořád se nic nestalo. Dívka v podpatcích několikrát přešlápla. Půl hodiny. Agenti už nepobíhali kolem s kufříky. Několik jich zůstalo stát na stráži, ale většina odjela spolu s auty. Popcornový kluk zívnul.  Holka v šedé mikině změnila nohu, kterou už deset minut podupávala. Podpatková dívka začala přecházet dokola.

„Tohle je naprd. Padáme domů.“ Kluk s kapucí na hlavě vypnul mobil a otočil se.

„No sláva, myslel jsem, že tu vystojím důlek.“ uchechtl se kluk s už prázdnou krabicí od popcornu. Otočili se a odcházeli.

            Na autobusové zastávce se kluk s kapucí na hlavě zdrceně sesunul na lavičku.

„Ale notak Jayi. Vždyť další autobus jede už za hodinu. Není to konec světa“ posadila se vedle něj holka v šedé mikině.

„Jenže už není co jíst. A to JE konec světa“ zasmál se kluk se svítícím náramkem. Dívka na podpatcích mu vyškubla krabici od popcornu a nasadila mu ji na hlavu.

„Aspoň trochu zhubneš Matte.“ Začala si ho dobírat.

„Nech toho Ellen“ probodl ji pohledem. Mischell se musela proti své vůli zasmát, čímž si zasloužila dvojitý vražedný pohled.

„No co je…tak půjdeme kousek pěšky, lepší než tu sedět ne?“ Všichni postupně neochotně kývli.

            Další zastávka byla pár bloků vzdálená a jmenovala se ‚Skate-park‘ podle hřiště nacházejícího se blízko. Silnice se zakrajovala do krajiny, která už opouštěla městský styl. Kousek za zastávkou ji překlenul nadchod. Za několika stromy v relativní dálce svítila světla paneláků. Několik málo světel osvětlovalo blížící se čtveřici.  Všichni si sedli na lavičku.

„Až budeš mít další šílenej nápad, tak to nahlaš předem. Díky.“ Zasupěl Jay. Mischell ho zlegrace praštila po hlavě. Chvíli seděli. Mattovi se sesula hlava na stranu. Ellen s ním zatřásla. Trhnul sebou a zamžoural.

„Nespi, už něco jede.“ zašklebil se na něj Jay. A opravdu. Po silnici se k nim řítila světla. Mischell jen proletělo hlavou, že jedou moc rychle na autobus, a ze zatáčky se vynořila další světla. A pak se všechno odehrálo strašně rychle. Z prvního auta vyletěl modrý paprsek, narazil do jednoho z pronásledujících, to vyletělo do vzduchu a s několika otáčkami přistálo o kus dál. Z ostatních aut se začalo střílet a unikající auto se dostalo do smyku a zastavilo až o skokánek ve skate-parku. 

„Mizíme vodsaď“ zašeptal Matt.

„A jak jako? Myslíš, že v těch podpatcích daleko doběhnu?“ zasyčela na něj Ellen.

„ŠŠŠ, točím to“ zasyčel Jay.

„Tak se schováme“ Navrhla potichu Mischell, zcela ignorujíc Jaye.

„Kde?“ zeptala se Ellen zároveň s Mattem. Mischell ukázala na nadchod. Oba kývli a okamžitě se tam rozběhli. Nocí se znovu ozval třeskot výstřelů. Mischell se rychle otočila a uviděla, že Jay ještě pořád stojí na místě a natáčí. Protočila oči vsloup a rozběhla se zpět.

„Co tady sakra ještě děláš??? Chceš se nechat zabít?“ Zasyčela na něj a táhla ho za mikinu pryč. Ale mezi ně a nadchod dojelo několik aut. Byly to opět ty černé dodávky. Mischell rychle splácala nový plán. Místo k nadchodu se rozběhla ke skate-parku.

„Co to děláš?“ zasyčel najednou Jay, který konečně začal vnímat něco jiného kromě kamery.

„A co děláš celou dobu ty??“ zavrčela na oplátku. „Hele… potřebuju, abychom se nějak dostali nahoru na tu rampu.“Kývla směrem ke kovové konstrukci U-rampy „Takže budeš muset běžet samostatně.“ Zašklebila se a sebrala mu mobil. Zaslechla vyjeknutí, ale to už se rozbíhala proti zakřivené stěně. Nahoře se zachytila hrany a vyškrábala se na relativně bezpečnou plochu nahoře. Těsně za ní se vytáhl na vrchol i Jay. Okamžitě ukořistil krabičku a opět natáčel, přilepený ke kovové konstrukci.

            Situace byla následující. Jeden týpek v divném oblečení a se svítící tyčkou střílící modré paprsky vzdoroval bandě vojáků s puškami. A celkem se mu dařilo. Teda do té doby, než vojáci z auta vytáhli jakousi velkou divnou trubku. Z té potom vystřelila jakási energetická vlna a tu tyčku odhodila. A protože potyčka se mezitím přesunula skoro pod úkryt Mischell a Jaye, tyčka přistála jen pár kroků od nich. Ti se rychle odkulili kousek stranou a sledovali, jak ten týpek v zelené urychleně opouští místo. No. Jednoduše řečeno zdrhal. A všichni vojáci byli velmi zaměstnaní jeho pronásledováním. Ideální čas pro útěk. Čímž kupodivu souhlasil i Jay. Mezi cestou dolů z konstrukce a těma dvěma ležela ta tyčka. Na jednom konci bylo prohnuté ostří a pod ním byl svítící modrý kámen.

„Jayi? Hlásím předem.“ zašeptala na něj. Otočil se a vrhl na ni nechápavý pohled. „Chtěl jsi, abych ti nahlásila předem, když budu chtít udělat nějakou šílenost“ zašeptala a rychle vyviklala zářivou hmotu ze zbraně. „Tak hlásím.“ zašklebila se jeho zděšenému výrazu a seběhla z rampy. „A teď padáme.“