Omlouvám se za neaktivitu, ale dost času jsem strávila dohadováním se s počítačem. Snad už je ok a já budu moct normálně fungovat.
Poděkování patří opět Baterce že to četla.
Je podzim. Večer. Prší. Skvělá situace pro depresi.
Konvice zapískala a Alexandra šla připravit čaj. S hrnečkem se pak vrátila
k počítači a do sluchátek si pustila písničky. Nahlas si je moc pouštět
nemohla, protože důchodci, kteří jí pronajali část domku, právě koukali na
nějakou detektivku v televizi. Ale to je jedno. Všechno lepší než děcák.
Naštěstí už jí bylo dvacet, takže mohla dělat, co chtěla. Plus mínus. A tak se
odstěhovala. Daleko. Přesněji řečeno do Colorada. Našla si celkem dobrou práci,
dokonce kamarády. Ale pořád ji občas chytla deprese. Hlavně ve dny, které se
tvářily podzimně. Už rok mohla dělat skoro co chtěla, už rok chtěla nejvíc to,
co nemohla. Na stole u počítače spala stříbrná kočička a nad postelí byla
pověšená krabička s origami růží. Dárek od Hoguna. Už rok nikoho z Asgardu
neviděla. Pomalu se stmívalo. Na mobilu zapípala zpráva.
„Máte jednu novou zprávu od: Andrea-blázen.“
přečetla potichu Alexandra. „Klub. 9.“ No super. Zrovna dneska. Ale pak vypla
písničky, převlékla se a začala se chystat. Lepší než sedět doma. Mnohem lepší.
Když
se někdy o půl jedné vracela domů, nečekala nic neobvyklého. Vlastně nečekala
nic. Mírně přiopilá, příjemně pobavená a rozespalá odemkla vchodové dveře a
vešla dovnitř. Potichu za sebou zavřela a ani nerozsvítila, aby nevzbudila
seniory. Nahoru po schodech, třetí odzhora překročit protože vrže a zavřít za
sebou dveře od pokoje. Nahmatala vypínač a rozsvítila. Pohledem přejela po svém
královstvíčku. Velká postel s origami růží pověšenou za sebou,
knihovnička, skříň, Loki stojící u okna, stůl s počítačem. Moment, cože?
Chvilku koukala a pak se rozběhla s úmyslem ho obejmout, ale chytila jen
vzduch. Loki se rozplynul a ona setrvačností narazila do stěny.
„Au“ zanadávala a promnula si naražený loket. Sedla
si na kraj postele a přemýšlela, co se právě stalo. Totálně to nechápala.
Probudily ji sluneční paprsky. Byla u sebe doma. A
bylo ráno. A žádný Loki v dohledu. To byly první tři myšlenky, které ji
napadly. Po pohledu na hodiny svůj odhad poupravila. Ráno už dávno nebylo.
Ještě že je sobota. Rychle se osprchovala a převlékla a potom se vydala za dobrodružstvím
do kuchyně. Udělala si chleba s marmeládou a sešla dolů. Senioři zase
nechali puštěnou televizi. Ve křesle seděla paní Collinsová a něco pletla.
„Několik pozorování UFO v Novém Mexiku
připisují astronomové polární záři.“ Mluvil někdo v saku sedící v televizi.
„Dobrý den“ pozdravila Alexandra a přerušila tak na
moment reportéra, mluvícího o nějakém spadlém satelitu. Stařenka odpověděla
pokývnutím a dál sledovala zprávy.
„Znáte tohoto muže?“ zeptala se nějaká moderátorka,
na kterou natočili kameru. Za ní na obrazovce naskočila fotka. Blonďák se
stupidním výrazem. Thor.
Zařídit
to vše trvalo jen půl hodiny. Zavolat do práce a domluvit si dovolenou, zabalit
si věci. A pak prvním autobusem do Mexika. Měla týden. Alespoň něco. Když
dojela na místo, bylo půl paté. Ještě dost světla. A tak hledala nějaké
vodítko. V nemocnici už nejspíš nebyl a hledat Jane Fosterovou se jí
nechtělo. A tak se vydala najít tu družici, nebo Mjolnir nebo co to bylo.
V jednom fastfoodu se konečně dozvěděla, co potřebovala. Dokonce i to, že
je tam vláda. Takže jako ve filmu. Dobře, když se koukla na mapu, bylo jí
jasné, že to bude ještě sranda. Půl hodiny cesty autem. Až na to, že auto nemá.
Pojede tam taxi? No ovšem že nepojede. Pitomci. Autobus, který jel tím směrem, jí
nakonec zkrátil cestu jen o dvacet
minut. A tak šla. Doufala, že jde správným směrem. Nic jiného jí nezbývalo.
Najednou se kočička zavrtěla a nespokojeně zamňoukla.
„Co je?“ Zeptala se Alexandra, když soška seskočila
na zem a vydala se vlevo. „Mám jít tudy? No jak chceš.“ Zvedla ji a opět dala
do kapsy.
Stmívalo
se. Soumrak se snášel a světla z narychlo postavených stanů blikala do
tmy. Pokud je film přesnej, Loki přijde. Z úvah Alexandru vyrušil někdo,
kdo se přikradl k plotu a prolezl jím. Thor. Dlouho nepřemýšlela a
prolezla taky. Držela se dost blízko, aby trefila a dost daleko, aby se mohla
schovat. Pak začal houkat alarm a ona zalezla mezi bedny. Thor se popral se
strážnými. Začalo pršet. A pak se ozval řev. To Thor neuzvedl Mjolnir.
Alexandra se nenápadně přesunula blíž ke kráteru. Chvíli ležela pod podlahou
jednoho z těch tunelů a koukala na kladivo. A pak konečně zahlédla jeho.
Loki vyšel z jedněch dveří, dvakrát zatáhl za držadlo, a když se mu
nepodařilo zvednout Mjolnir ani po třetí, odešel. Alexandra rychle vylezla a
zkusila ho sledovat. Ale pak začal alarm houkat znova. Tentokrát na ni. Všude
kolem se vyrojili strážní. Rozhlédla se kolem. Byla v části tunelů, které
rozbil Thor a tak občas koukala někde uvolněná trubka. A strážní se blížili.
Utéct nemohla. A tak popadla jednu tu trubku a napřáhla ji proti těm gorilám.
No super. Co dál? Čas na dlouhé přemýšlení nebyl a tak bodla dopředu. Bylo to
to nejjednodušší, co mohla udělat. Představit si místo trubky meč. Jednou se
moc napřáhla a schytala ránu pěstí. Před očima jí zablikaly hvězdičky, ale
v hlavě jí naskočil Hunův hlas říkající -Špatně. Znovu- A tak to zkusila
znovu. Konečně uviděla mezeru a rozběhla se. Někdo ji chytil za vlasy, ale
ohnala se tyčí a zaslechla nepříjemné křupnutí. Bylo jí to jedno. Chtěla pryč a
tak prostě běžela. Vyskočila na plot a přehoupla se přes vrch nedbaje na
natržený rukáv.
„Zatraceně Heimdalle…nechceš mě už konečně přenést?“
zanadávala už asi posté. A jako obvykle jí nikdo neodpověděl. Kočička ji opět
nasměrovala jinudy, než původně chtěla běžet, ale už jednou měla pravdu a tak
jí Alexandra věřila i tentokrát. Ve tmě rozeznala pár velkých kamenů. Zaběhla
mezi ně. Najednou jako kdyby jí něco podrazilo nohy a ona se někam řítila.
Zelenomodré barvy v rozmazaném okolí jí napovídaly, že se děje něco, co
považovala za téměř nemožné. Tentokrát ale žádné hvězdy nebyly vidět. Prostě se
řítila tmavou skluzavkou kamsi jinam. Pak skluzavka skončila a ona marně
zamávala rukama ve snaze najít rovnováhu, načež narazila někomu do zad. Ten někdo
vyjekl a přepadl dopředu. Alexandra zaregistrovala zelené oblečení. Překulila
se a postavila. A pak se podívala po chudákovi, který seděl na zemi
s vyraženým dechem. Oči, možná modřejší než obvykle, nervózně těkaly po
okolí, nejspíš hledaje únikovou cestu. Černé vlasy, které byly delší, než
předtím, byly rozježené jako po útoku tornáda a úsměv vypadal nervózně.
„Ahoj“ rozesmála se, když ho poznala.
„Alexo? Jsi to ty?“ zeptal se zmateně. Když se
zahlédla v okně, pochopila, proč ji nemůže poznat. Byla strašně zamazaná
od bláta.
„Jo, jsem to já. Čekals někoho jiného?“
„Popravdě nečekal jsem nikoho.“ Řekl a postavil se.
„Jak ses sem dostala?“
„Tady tímhle“ Mávla rukou za sebe. Pořád tomu
nemohla uvěřit. Mluví s Lokim. Po takové době. „Díky za průvodce“ řekla,
když si vzpomněla na kočičku.
„Nemáš zač.“ Zvláštní. Žádné chybělas mi. Dokonce
ani rád tě vidím. Otočil se a odcházel. Alexandra zamrkala, aby zahnala slzy.
Takhle si to nepředstavovala. Vůbec.
Loki
byl naprosto rozhozený. Thora se sice zbavil výborně, ale potom se objevila
ona. Vůbec netušil, kde se tady vzala. Najednou ho srazila k zemi a byla
tam. Nejprve ji nepoznal, ale podle hlasu nemohlo být pochyb. Trochu zestárla,
ale byla snad ještě krásnější. Chovala se podivně. Jako by pro ni nic neznamenal.
No ovšem. Byl to rok. Smrtelníci zapomínají rychle. Nespíš už někoho má. Byl
blázen. Co si vlastně myslel? Že i ona na něj myslí? Že nejen on ji nemůže
dostat z hlavy? Byl takový blázen. Automaticky odpověděl na poděkování a
otočil se pryč, aby nebylo vidět, že pláče. Rychle odcházel pryč.
Alexandra
byla nešťastná. Byla na Asgardu, ale nevěděla kam jít. Loki na ni zapomněl.
Nevěděla co dělat. Její svět se sesypal jako domeček z karet. Byla noc a
hvězdy na ni poblikávaly jako by se jí i ony smály. Celý svět se smál její
naivitě.
„Všechno je špatně…Znovu“ vyprskla zoufalým smíchem.
Nevěděla, kam má jít. Ta věta jí připomněla Hoguna. Snad ten na ni nezapomněl.
Chytila se té naděje a posadila na dlaň průvodce. Kočička se protáhla a upřela
na ni své inteligentní zelené oči.
„Kudy k Hogunovi?“ zeptala se a kočička se
natočila do chodby vpravo. Bylo to nejspíš šílené, že poslouchá navigaci od
sochy, ale celý svět byl šílený. A tak poslouchala. Rychle prošla několika
ztemnělými chodbami a přeběhla přes nádvoří.
Zastavila
se přede dveřmi. Vypadaly stejně jako všechno to množství jiných dveří, kolem
kterých už proběhla. Ale podle průvodce byl tady. A tak Alexandra natáhla ruku
a zaklepala. Za krátkou chvíli se otevřely dveře a Alexandra hleděla do šedých
Hogunových očí.
„Alexandro?“ zeptal se překvapeně. „Co tu děláš? Pojď
dovnitř, než tě někdo uvidí.“ Řekl tím svým trochu šišlavým přízvukem.
Alexandra se jen ušklíbla. -Pozdě. Někdo už mě viděl- pomyslela si smutně. Ale
pak přece jen vešla. Měl hezký pokoj. Tmavě modrý s měsícem namalovaným na
stropě. Postel byla dokonale ustlaná, věci na stole porovnané. Dokonce i
bonsai, rostoucí v květináči na okně, byla vzorně opečovávaná.
„Dáš si čaj?“ zeptal se a přešel ke krbu, kde byla zavěšená
čajová konvice. Ale Alexandra neodpověděla. Opřená o okenní rám vyhlížela do
tmy. Z myšlenek ji vyrušila vůně čaje. Hogun postavil jeden hrneček vedle
jejího lokte. Pochvíli se otočila. Seděl na koberečku a pil svůj čaj. Tak se
taky napila. Nasládlý čaj příjemně ředil hořkou realitu.
„Jestli chceš spát, můžeš. Lehnu si do křesla.“ Odpověděla
jen kývnutím. „Co se děje můžeš říct, až se ti bude chtít.“ Další pokývnutí.
„Rád tě zase vidím“ Opět nedokázala nic říct ze strachu, že se rozbrečí. Než
dopila čaj, Hogun se už natáhl na sedačku. A tak zula boty a zavrtala se do
pokrývek.
Kdy se ráno
probudila, pokoj byl prázdný. Na stole byla nachystaná snídaně. Snědla ji. A
dál už nevěděla. Nevěděla, co má dělat. Automaticky se umyla a z batůžku,
který si včera přinesla, vytáhla čisté oblečení. Ustlala a na dlaň si posadila
průvodce. Připomněl jí Lokiho.
„Co mám dělat?“ zamumlala, jako by jí mohla soška odpovědět,
ale kočička na ni jen upřela svá zelená očka. „Tak mě doveď za Heimdallem.“
Zašeptala. Chtěla odsud pryč. Vyšla na chodbu a bylo jí naprosto ukradené,
jestli nebude v Jeanech nápadná.
Podařilo se
jí trefit ke stájím. Podařilo se jí dokonce sehnat si koně. Přes všechny svoje
pochybnosti přejela ten HNUSNÝ most. A teď stála v kupoli ze zlata a
dívala se na Heimdallova záda. Ten se díval někam mezi galaxie. Pak se všechno
roztočilo a zlaťák přešel na tu vyvýšenou plošinku. Alexandra se přikrčila do
stínu. A z Bifrostu vykročil Loki. Heimdall ho nepřímo obvinil
z toho, že propašoval na Asgard mrazivé obry, ale Loki začal povídat něco
o věrnosti králi, z čehož Alexandra pochopila jen to, že Loki je teď král, Odin
spí, nebo je v komatu a Bifrost je uzavřen. A pak odešel. A Heimdall
pokračoval v tom, že ji ignoroval. Co víc si přát.
„Takže tou vaší vrtulí se odsud nedostanu?“ zeptala se po
chvíli. Heimdall, který doteď něco jakoby poslouchal, přiteleportoval jakéhosi
strážného, řekl mu, ať přivede trojici válečníků a Sif a zase ho odpřemístil. A
pak se konečně otočil na Alexandru.
„Je mi líto mladá dámo. Události jsou velmi neblahé. Neměla
bys tu být. Ale přemístit tě domů bohužel nemůžu.“ Otočil se na ni a oči mu
zlatě zářily.
„Já nemám domov.“ zavrtěla hlavou Alexandra. „I kdybyste
mohl, tak nevím, kam byste mě měl přemístit. Do nějakého světa naivních idiotů
možná.“ Otočila hlavou a uviděla několik jezdců přijíždět po mostě. Poznala
Thorovy přátele.
„Chtějí jít za Thorem a přivést ho zpět.“ informoval ji Heimdall.
„Ale most je přece zavřený“ Podivila se, načež se jen
pousmál. „Ale říkal jste, že mě domů přemístit nemůžete.“ Dodala trochu
naštvaně. „Jak to že čtyři Asgarďany poslat můžete ale mě ne?“ Zase
neodpověděl. „Takže jste lhal?“ zeptala se.
„Nelhal jsem. Doopravdy tě domů přesunout nedokážu. A ještě
než se zeptáš, ani ti nemohu říct proč.“ A tak se otočila a vyšla
z kupole. Tentokrát jí ta hloubka téměř nevadila. Téměř.
Nasedla na
koně a hnala se zpět. Nechtěla je potkat. Nechtěla mluvit s Heimdallem
Nechtěla být na té šílené plošině nad vodou. Projela bránou a snažila se
vymyslet co dál. Mohla chvíli zůstat ve stájích, ale nakonec se přecejenom
vrátila do paláce. Procházela chodbami, a jak jí povědomá místa vracela některé
vzpomínky, po tvářích jí začaly stékat slzy. Najednou si uvědomila, že stojí
před Lokiho pokojem a rozbrečela se ještě víc. Opřela se o stěnu a postupně se
sesunula do sedu. Ze zad si sundala batoh a začala se v něm přehrabovat.
Našla blok a vytrhla z něj kus papíru. Začala psát a inkoust se rozpíjel
do slzavých kapiček. Pak papírek položila před Lokiho dveře. Po chvilce na něj
posadila plyšového psa, aby papír neodfouknul vítr. Nalevo od ní se otevřely
dveře. Rychle se postavila a batoh s blokem uvnitř si nahodila na rameno.
Když poznala Lokiho, otočila se opačným směrem a rozběhla. Nesmí ji vidět
plakat. Nesmí.
Po několika
hodinách v trůním sále, se Loki rozhodl, že se vrátí. Konečně dokázal to,
o čem vždy snil. Byl král. Konečně nebyl jen ten druhý princ. Konečně se zbavil
Thora. Konečně dokázal otci, že na něj může být hrdý. I když je monstrum. Při
vzpomínce na hádku ve sklepeních ho zamrazilo. Vystoupil z tajné chodby a
otevřel dveře, aby se napojil na hlavní chodbu. Už jen pár kroků a bude ve svém
pokoji. Už jen pár kroků se bude muset přetvařovat. Ale přede dveřmi seděla
ona. Plakala a její slzy pomalu stékaly dolů. Okamžitě chtěl jít za ní, utěšit
ji a potom najít a ztrestat toho, kdo jí cokoliv udělal. Ale potom si vzpomněl.
Zapomněla na něj. Zabolelo ho u srdce a musel zamrkat, aby zahnal city, deroucí
se na povrch. Nešťastně sledoval, jak mizí v záhybu chodby. Chvíli stál a
jen zíral. Pak si uvědomil kde je. Kdo je. Nikdo ho nesmí vidět slabého. Nesmí
jim dát jakoukoliv záminku k posměchu. Jen pár kroků ho dělilo od bezpečí
jeho komnat. Ale přede dveřmi něco leželo. Plyšová hračka. Udiveně ji zvedl.
Šedobílý pes s velkýma modrýma očima. Nádherný. Pod ním byl papírek. I
přesto že skoro celý papír byl pokrytý mokrými fleky a rukopis byl roztřesený,
pořád se obě věty daly přečíst.
„Miluju tě. Jen chci, abys to věděl.“ Přečetl bezhlasně. Na
konci byl připojený křížek, tedy spíš x, které znamenalo podpis. „Alexandra“
zašeptal. Rozběhl se směrem, kterým zmizela, tisknouce plyšáka i papírek
v rukou. Bylo to beznadějné. V této části paláce se chodby větvili na
každém kroku. Mohla být kdekoliv. A tak se vrátil do svých komnat a tam si
několikrát znovu přečetl ten vzkaz. Nemohl tomu uvěřit. Byl takový idiot.
Opatrně ten kousek papíru usušil a použil na něj nejrůznější ochranná kouzla,
která znal. Pak vzkaz složil napůl a vložil do tajné kapsičky na hrudi. Vyšel
na balkon a zíral na vesmír za Bifrostem. Použil kouzlo a sledoval, co dělá
Thor. Chtěl vidět jeho bratra, vždy tak silného, jak je jednou slabší. Jak
alespoň jednou neví, co má dělat. Ale uviděl něco naprosto nečekaného. Ten
křupan si našel Midgarďanku, přátele a dokonce ani nevypadal moc nešťastně.
Bifrost se najednou aktivoval.
„Alexandro“ zašeptal zoufale. Odešla. Měl za ní běžet. Měl
se někoho zeptat. Měl něco udělat. Postupně v něm narůstal vztek. Zlobil
se na sebe, kvůli strašné spoustě chyb, které udělal. Zlobil se na sebe, kvůli
spoustě věcí, které neudělal. A zlobil se na Thora. Jeho dokonalý nevlastní
bratr. Opět lepší než on. Než se Odin probudí, musí dělat něco, díky čemu bude
i v jeho očích lepší než Thor. Alespoň jednou. A Thora se musí zbavit,
jinak to nikdy nedokáže.
Alexandra
běžela chodbami, až si byla jistá, že ji Loki neuvidí. Otevřela první dveře,
které byly odemčené, a vběhla dovnitř. Rychle za sebou zabouchla a zády se o ně
opřela. Tiskla víčka k sobě a snažila se zastavit ten vodopád. Výdech,
roztřesený nádech a znovu. Ale vždy, když si myslela, že to dokázala, se jí
vybavila nějaká situace a jako obraz se třpytila na temnotě zavřených očí.
Nakonec slzy přecejenom došly. Došly a nechaly ji nešťastně sedící na podlaze.
Narovnala hlavu a opřela si ji o stěnu za sebou. Bála se otevřít oči. Bála se,
že uvidí další připomínku Lokiho. Pomalu sbírala odvahu, až pootevřela oči a
zamžourala na místnost před sebou. Stěny byly v barvě zapadajícího slunce
a všechno působilo laskavým dojmem. Pootočila hlavou, aby si prohlédla i druhou
část místnosti. Pak se ozvalo tiché odkašlání. V jednom křesle seděla
Frigga. Nejspíš celou dobu. Alexandra rychle vyskočila a začala se omlouvat.
Možná zvládne královnu přesvědčit, aby nikomu neříkala, jak ji viděla.
„To je pořádku, neomlouvej se. Každý někdy potřebuje ulevit
duši.“ Když si ji pozorněji prohlédla, rozpoznala několik uschlých cestiček po
slzách. „Co tě trápí“ Zeptala se a Alexandra znovu obdivovala velikost jejího
srdce. Už už jí chtěla vše říct, ale pak si vzpomněla na pravidlo, které ji
udrželo tolik roků ‚naživu‘
„Nic podstatného“ zamumlala rychle, ale už když to říkala,
poznala, že taková výmluva nebude královně stačit.
„Pokud tě to trápí, je to podstatné“ Opravila ji jemně.
Odpověděla kývnutím. Pak bylo chvíli ticho. „Jste si strašně podobní, ty a
Loki. Oba předstíráte, že jste tvrdí jako skála, ale pod tou tvrdou vrstvou se
ukrývá citlivá duše.“ Alexandra ji překvapeně pozorovala. „Víš, když Odin vzal
Thora a Lokiho poprvé na lov, vystopovali jelena. První ránu si přivlastnil
Thor a vystřelil. Trefil se, ale tak, že ubohé zvíře by potom ještě dlouho
trpělo. Jenže to už neviděl, radoval se a chlubil ostatním. Loki to ale viděl a
tak ukončil jeho trápení. Thor se otočil a viděl jen jak Loki klečí u jeho
kořisti. Nějak ho zesměšňoval a Loki se obrátil, aby mu něco odpověděl a tak
všichni viděli slzy v jeho očích. Bylo to jeho první zabité zvíře a on…“
Královna se odmlčela. „Odin mu řekl, že je ještě dítě a zakázal mu účastnit se
lovů. Řekl mu -Až budeš muž jako Thor,
můžeš se přidat- Loki odjel a sám ulovil jiného jelena. Sám ho vystopoval a
zabil ho jedinou hozenou dýkou. Pořád byl dítětem a nesměl s nimi jezdit.“
Smutně zavrtěla hlavou. „Od té doby už emoce neukázal. Jen když si byl jistý,
že ho nikdo nevidí. Tak jako ty.“ Za oknem padal soumrak.
„Starší bratři a otcové bývají nemožní.“ řekla pak tiše
Alexandra. Na stole ležel náramek. Stříbrný s rudými kamínky. Vypadal jako ten, který to všechno
před rokem začal. Nejspíš to byl ten stejný.
„Vezmi si ho“ řekla Frigga. Alexandra překvapeně trhla
hlavou. „Vážně. Je tvůj. Nenapadá mě nikdo lepší, kdo by ho měl mít.“ Alexandra
tedy poděkovala a připnula si ho. Ucítila podivné brnění, ale to po chvíli
přestalo. „Už víš, co budeš dál dělat?“ zeptala se Frigga nečekaně. Alexandra
zavrtěla hlavou. Neměla nejmenší tušení. „Chtěla by ses naučit kouzlit?“
pokračovala královna, když si uvědomila, že se jí nechce mluvit. Odpovědí bylo
jen pokrčení rameny. „Pokud chceš, tak tě něco naučím“ mírné pokývnutí hlavy.
„Víš něco o kouzlech?“ zavrtění hlavou „Tak to by sis měla přečíst tuhle
knihu.“ Přešla ke knihovně, vybrala a podala Alexandře velkou knihu vázanou
v hodně pevných deskách. Ta kývla hlavou. „Zatím si ji nechej.“ Tentokrát
pokývnutí přecházelo do úklony. „Trávila jsi dost času s Hogunem že?“
kývnutí „Je milý, že? Rád skládá origami.“ Vzpomněla si na papírovou růži a
pokývla. „Tak. Když mě teď omluvíš, tak se vrátím za Odinem.“ Alexandra se
s úklonkou rozloučila a knihu bezpečně uložila do batohu a kočičku
poprosila, aby ji dovedla do stájí. Chtěla jít ještě jednou za Heimdallem.
Třeba jí poradí, co má dělat. Otravovat Hoguna znovu nechtěla.
Venku byla
tma. Ulice zely prázdnotou a koně už téměř spali. Zatímco šla Bifrost se
dvakrát aktivoval. Předtím než se aktivoval podruhé, měla dojem, že zahlédla
tím směrem jít Lokiho. Co si asi myslí. Nejspíš že je pitomá. A ona sama si to
o sobě myslela taky.
„No co. Můžu dost dobře přespat na seně a zítra se uvidí co
dál.“ zamumlala, když už podesáté zívla. Něco uvnitř jí ale říkalo, že se moc
nevyspí. Chvíli ležela a zírala na duhový most, na zlatou kupoli Bifrostu, na
hvězdy za tím vším. Pak se Bifrost aktivoval znovu.
„Na to že má být zavřenej je tady celkem rušno“ pousmála se.
A pak jí nad hlavou proletěl Thor. „No paráda. Zase on“ Postavila se. Co má
tohle znamenat? Pak uviděla, jak po mostě přijíždí Thorova parta a na jeho koni
jel Heimdall. Teda ne úplně jel. Spíš se tam stěží držel. Projeli kolem
Alexandry a nevšimnuli si jí. Pomalu přešla k mostu. „Co se to tu u
Odinových vousů děje?“ zamumlala. Chvíli tam stála a koukala. Najednou se ozval
zvuk destrukce. Cuknutím se otočila k paláci.
V jedné
stěně byla díra a něco červeného z ní padalo. Thor. Pak se za ní roztočil
Bifrost. Zase jí proletěl nad hlavou a zmizel v kopuli. Ta se dál točila.
„No super. A jak se tam jako dostanu?“ zeptala se Alexandra
a připojila nadávku. Koně osedlat nestihne a bez sedla na něm teda určitě
nepojede. Ne po tom šíleném mostě. Určitě ne. Ale pěšky to nestihne včas. Opět
zanadávala. „Někdy sama sebe překvapím tím, kolik sprostých slov znám…“ řekla
koňovi, když mu přivazovala konec vodítka z druhé strany k ohlávce.
„Ale nejčastějš se překvapuju tím, jak jsem blbá.“ Řekla, když se mu
s použitím plotku jako schodů vyhrabala na záda. Nasměrovala ho nosem na
střed mostu a pobídla ho. Neochotně zrychlil, ale kopnutím mu jasně řekla, že
spěchá. Ano, do koňů se kopat nemá, ale taky by se nemělo jezdit po plexisklu
nad hlubokou vodou, která končí vodopádem kamsi dolů, držícímu na dvou
sloupcích. Byla v půlce mostu, když z kupole něco vyletělo. Teda
někdo. Před stále rotujícím Bifrostem se mlátil Loki s Thorem. Ale to
Alexandra viděla jaksi zešikma. Protože padala. Kůň se leknul a uskočil na
stranu. Ona pokračovala rovně. Rychlým pohledem, vzhůru nohama za letu, za sebe
viděla, jak ten čtyřnožec pádí zpět do stáje. Pak dopadla. A klouzala dál.
Ujela dalších 5 metrů,
než se jí povedlo zastavit se. Naštvaně se zašklebila na odřený loket, kterým
se předtím snažila brzdit. „Auuu“ zaskučela z legrace a posadila se. Ti dva se
pořád prali. Postavila se a pak se rozběhla. Snažila se nekoukat na tu hloubku
pod sebou. „Proč tu zatracenou blbost neudělali aspoň neprůhlednou??“ zavrčela
Byla ještě
pořád dost daleko, když se najednou prát přestali. Loki ležel na zemi zajištěný
Mjolnirem a Thor se klouzal ke kupoli. Alexa se pokusila ještě zrychlit.
Docházel jí dech, ale hnala se dál. A pak najednou, jako by se někde přepnula
páčka, běžela úplně lehce, jako by právě dlouho odpočívala. Jako by se nohama
skoro nedotýkala země, běžela na konec mostu. Thor přivolal Mjolnir a třísknou
do mostu. Alexandru popadla panika. -Jestli ten most zničí tak všichni spadnem
dolů, chvíli se budeme topit a pak spadneme z vodopádu- Rozběhla se ještě
rychleji. Loki na něj zamířil kopím. Další rána zahoupala s mostem. A pak
konec mostu vybouchnul. Alexandra smykem zastavila několik kroků od konce. Odin
držel za nohu Thora, ten držel kopí a toho se držel Loki. Za jiné situace by to
mohlo být vtipné, ale ne teď. Alexandře začalo hučet v uších. Její plíce
si vzpomněly, že potřebují dýchat a nejspíš jim právě došlo, že překonaly
Usaina Bolta. -No super…-
Přes hučení
zaslechla útržky rozhovoru. Teda ne že by toho moc namluvili. Jen chudák visící
Loki vysvětloval Odinovi, že to všechno dělal pro něj. Pak následovala další
vlna hučení. A pak se Loki pustil. Těsně předtím jeho oči našly Alexandřiny.
Jasně modré oči plné zoufalství. Chtěla mu říct, ať se nepouští. Chtěla mu říct
spoustu věcí, ale dokázala ze sebe vypravit jen zachrčení. Otevřel dlaň a kopí
opustilo jeho ruku. Ještě chvíli sledoval její obličej a pak se začal otáčet.
Alexandra udělala krok ke konci. Pak zaváhala. Zoufale těkala očima
z Lokiho na nekonečný tmavý prostor za ním. A pak skočila. Chvíli kolem
blikala modrá záře Bifrostu, ale pak najednou přestala.
Z jedné strany na ni zářilo světlo,
druhou stranu zmrazovala tma. Kolem nikdo nebyl. Ani Loki. Otočila se ke světlu
a uviděla…hvězdu. Chtěla ječet, ale nemohla. Strach se usadil hluboko v ní
jako kostka ledu. Rozhlížela se kolem. Všude kolem bylo prázdno. Hvězda se
pomalu vzdalovala od Alexandry. Ne. Alexandra odlétávala. Světlo pomalu mizelo
a všude kolem byla pořád větší zima a tma. A pak se tma rozlila i její hlavou.
Otevřela
oči. Kolem byla tma. Dotkla se tváře a cítila krystalky ledu. Rozhlížela se
kolem sebe. Všude kolem byly hvězdy, ale byly tak daleko. Tak daleko. A ona
pořád padala vesmírem…někam. Tak strašně se bála. A byla jí zima, taková zima.
A chtělo se jí spát. Třeba když usne, probudí se někde jinde. Někde, kde je
teplo, podlaha. Myšlenky se pohybovaly pořád pomaleji, až se nakonec zastavily.
Světlo.
Hodně světla. A horko. Cítila se jako grilované kuře. Pootevřela oči. Hvězda.
Blízko. Velká. Jas ji oslepoval. Dlouho byla blízko. Dlouho bylo horko.
Postupně se ale vzdalovala. Konečně se vzdálila dost, aby se dalo myslet.
Alexandře se podařilo natočit zády k té výhni a opatrně se podívala před
sebe. Další hvězda byla dost blízko. Nečekalo ji žádné další nekonečné pásmo
ledového chladu. Postupně si uvědomovala další menší potíže. Bolely ji záda.
Hodně. Opatrně natáhla ruce před sebe. Pod rukávem něco svítilo. Náramek. -Proč
svítí? - Zatímco přemýšlela, sundala si batoh. Už věděla, proč ji bolí záda. Kniha
se posunula a roh nepříjemně vyčuhoval. -Kniha- Rychle ji vytáhla a zapnula
zip. Ve slábnoucím světle hvězdy začala číst.
Minula poslední ze skupiny hvězd. Dál byla jen tma a
kdesi vepředu další světlo. Kniha byla bezpečně v batohu a ten na zádech. -Pojďme
vyzkoušet teorii v praxi- Pomyslela si a soustředila se. Pak kouzlo začalo
fungovat a ji obklopily plameny. Vytvarovala je, aby plnily funkci motorů a
zavřela oči. Nechtěla vidět, jak se někam řítí. Postupně si zvykla na střídání
světla a tmy, žáru a ledového chladu. Věděla, že nakonec někam doletí. A věděla,
že potom už se nikdy nebude moct podívat na oblohu, aniž by si nevzpomněla na
tu nekonečnou pustinu. Na samotu. Na strach. Na absolutně žádnou podlahu.
Na monitoru jednoho z počítačů na můstku létajícího
křižníku naskočilo hlášení.
„Pane? Satelity hlásí, že
se k zemi řítí něco o velikosti miniasteroidu.“ Oslovil technik vedoucího,
který stál na vyvýšené kruhovité ploše.
„Nějaké abnormality?“ Nadřízený
věděl, že kvůli obyčejnému vesmírnému odpadu by nepřišlo ani hlášení. Otočil
se, aby lépe viděl.
„Ano pane. Známky života.“ Jeho
jediné oko rychle přečetlo hlášení, které si nechal přeposlat.
„Pošlete tam Starka, ať to
prověří.“ nařídil potom. „A nezajímá mě, že k nám nepatří. Přesvědčte ho.“
V zamyšlení nakrčil čelo. -Co by přežilo let vesmírem? -
KONEC(zatím)
