Dvě vločky na okně 2 Díl

Ahojte :) zase já. Nějak jsem zjistila, že mi dochází zásoba nadepsaného materiálu u záhad. Nápady by byly, ale provedení veškeré žádné (+- stránka) ale zítra jede mamka fotit a já s ní naštěstí nemusím, tak snad něco sepíšu :)Tak co, zabiju je, nebo nezabiju? :D

Záhady 21. století Kapitola 6

Ahojte. Jsem nemocná a as tak týden už ležím, takže se mi nějak povedlo zapomenout že je sobota, o středě vůbec nemluvě. :D dneska nás čekají špatné sny, trocha nudných informací na zajímavých webovkách a vtipné vaření. :D enjoy

nějak sem nemohla najit vhodnej obrázek :D

Dvě vločky na okně 1 Díl

Ahojte lidi. Rozhodla sem se být hodná a dát vám sem ještě něco ke čtení. Kdo ještě nečetl Prolog, šup šup napravit :)

            V obrovské síni kdesi v prostoru se otáčela spirála času a u ní seděl Sledující. Nevěděl, kdy přišel, ani kdy odejde. Věděl jen, že se musí dívat. Jeho pohled byl upřený na nekonečný vír a sledoval. Lidské životy před jeho zrakem vznikaly, probíhaly i končily. Někdy ho něčí osud zaujal tak, jako normálního člověka zaujme dobrý film, ale nikdy nepocítil potřebu zasáhnout. Pak jeho pohled zavadil o ni.  O dívku s mrazivýma očima. Se zájmem sledoval, jak se z ní stává něco jiného. Tak, jako čtenář ví, co se odehrává uvnitř nějaké postavy, i on věděl, že dívka je uvnitř stále stejná. Část jeho pohledu se zaostřila na její příběh. Bylo to normální. I pomíjivé lidské životy mohly přinést vítané rozptýlení. A tak sledoval, jak jí každý den přináší další bolest a jak každá noc proplouvá mořem děsu. A líbila se mu její výdrž.

            Dívka seděla na kraji lehátka a dívala se na své vlasy. Z konečků se ještě kouřilo. Oheň zvláštně šimral. Nedalo by se říct, že nepříjemně. Na zemi se válelo pár kousků kovu. Při pokusu totiž žár roztavil strop krabice a ten dívce stekl na ruku. Postupně chladl a začal se loupat a odhalovat ohořelou kůži. Když se obnovovala, štípalo to. Cítila, že přilétá další vrtulník. Tentokrát pouze s vojáky. Vydávali jiný zdroj tepla. A mezi nimi byl ještě někdo. Někdo jiný. Cítila, jak přistávají a odvádějí ho do další cely, o které věděla, že se nachází hluboko v podzemí. Později toho dne celým komplexem otřásl výbuch. Cítila, jak uvolnil lavinu. Chvíli nechala svou mysl řítit se spolu s ní.

            Výbuch, který způsobil, roztříštil několik tun skály, které ho obklopovaly. Prosmýkl se kolem několika mrtvých těl a balvanů. Jeho forma bytí se přelévala z jednoho tvaru do druhého, když se plazil ke svobodě. Postupně se dostal ze zdemolované části. Za ním se ozvaly výkřiky vojáků a do stěn kolem se začaly zarývat střely z Adamantia. Začínalo to být nebezpečné. Ucítil slabé místo ve skále a využil ho, aby unikl. Jako miliarda nanitů prostupoval kameny, až se vynořil na druhé straně. Bohužel pouze v další chodbě. Rozhlédl se a rychle se rozběhl pryč, když další smrtonosné kulky začaly vyvrtávat díry do stěn.

           

            Dlouho se nestalo, že by se dva příběhy, na které se Sledující díval, spojily v jeden. Tato událost způsobila, že jeho celé jedno oko se zaměřilo na ty dva. Viděl, jak on vběhl přímo do stráží před její celou. Sledoval, jak jeho další výbuch znásobila její síla. Jak mohutná exploze vymršťuje do vzduchu obrovskou masu sněhu, kamene a lidí. Celý obraz toho příběhu byl zamlžený všudypřítomnou smrtí, do které zářily dva jasné body jako dvě vločky sněhu, které právě dosedly na okno.

            Výbuch jí na okamžik vyrazil dech. Cítila, jak kolem ní krouží vzdušné proudy a čekají, kdy začne opět padat. Kolem ní se v oblaku beztíže vznášely kusy skály spolu s mrtvolami vojáků a jejich zbraněmi. Ty postupně padaly dolů a ona se snažila, aby ji nerozmačkaly. Věděla, že smrt pádem jí nehrozí. Protáhla se až na vrchol té hromady a potom skočila pryč. Chvíli setrvala na místě a pak se začala pomalu snášet dolů. Přistála na rovné ploše pokryté sněhem. Točila se jí hlava. Možná proto neslyšela varovné praskání ledu. Možná proto se propadla do ledové vody. Nejspíš proto ztratila vědomí.

            V nekonečných halách času, na obrovském stavu, tkala Přadlena lidský osud. Netvořila jej. Pouze zaznamenávala. Právě utkala několika stům lidí smrt. Vyklouzlo pouze zelené a ledově modré vlákno. Přesně podle pokynů. Bylo jí divné, že ledová nit byla skoro hodinu potopená v mrazivém jezeře, ale neptala se. Dokončila několik složitých stehů a přivedla zelené vlákno na pokraj smrti. Potom si protáhla prsty, až to zakřupalo. Záchrany na poslední chvíli tkala ráda.

            Zase mu hleděla do očí. Do těch překvapených očí plných smutku, které začínaly skelnatět blízkostí smrti. Z hrudi mu trčely krvavé kusy ledu.

„Proklínám tě stvůro.“ Zněla jeho poslední slova. Věděla, co bude následovat. Už to znala. Ale tentokrát něco bylo jinak. Místo šokovaného lapání po dechu všech přítomných slyšela pevný hlas, který na ni volal. Rozkazoval, ať se probudí. Chytila se toho hlasu jako spásy a drala se ke hladině vědomí. Otevřela oči. Přes clony vody a ledu prosvítalo několik paprsků. Odrazil se ode dna a vyplavala vzhůru. Led jí sám uhýbal. Nadechla se večerního vzduchu. V mokrých vlasech se začaly tvořit krystalky ledu. Někde v dáli se pásl srnec, dole hluboko pod zmrzlou krustou proudila voda do kořenů stoletých stromů. A ve sněhové závěji skomírala životní síla toho, kdo ji osvobodil. Vykročila po vrcholcích bílé pokrývky a odpočítávala kroky.

Záhady 21. století Kapitola 5

Ahojte :) Omluva za to, že ve středu nevyšly Vločky. Jsou už komplet dopsané, akorát jsem je sem nestihla dát. Začala nám totiž škola a to znamená nedostatek spánku, spoustu učení a šílenou dobu vstávání :( No nic. Je tu sobota, což zamená další díl Záhad. A další useknutej konec 3:)
Věnováno Else ;)

„Loki? Loki!“ třásla s ním, ale nepomáhalo to. „Zatraceně. Nebuď mrtvej, nesmíš bejt mrtvej. Prosím nebuď mrtvej.“ Opakovala pořád dokola. Ulevilo se jí, když zjistila, že dýchá. Zatáhla ho do bytu a zamkla dveře, jako by to mohlo nějak zabránit tomu něčemu, aby se dostalo dovnitř. Nějak se jí povedlo ho vytáhnout na pohovku. Přikryla ho a sedla si vedle něj. Vzala mokrý hadřík a začala mu otírat krev z ruky. Celkem se vyděsila, když zjistila, že to jsou ve skutečnosti řezné rány. Jak odstraňovala vrstvy krve, postupně se dostala až nahoru k rameni. Celá paže byla pokryta vyřezanými spirálami a čárami. Nahoře na klíční kosti bylo vyryté jedno slovo. „Lhář“ přečetla bezhlasně.

            Trvalo přibližně hodinu, než se Loki probudil. Opatrně pootevřel oči jako by se bál zjistit kde je. Prozkoumával okolí a čekal…co vlastně…bolest?

„Loki?“ Mischell odložila knihu a zvedla se z křesla. „Šípková Růženka se probudila?“

„Co kdo?“

„Ale nic. Jak je?“

„Proč se ptáš?“

„Hádej.“

„Nevím.“

„Super. Takže jak je?“

„Bolí mě ruka“

„Jop. To jsem čekala. Chceš aspirin?“

„Co to je?“

„Něco proti bolesti. Akorát to spíš funguje, když tě bolí hlava. Na pořezanou ruku jsem to ještě neměla možnost vyzkoušet.“

„Na mě se nic zkoušet nebude.“

„Jak chceš…mimochodem co se ti stalo s rukou?“

„Proč tě to zajímá.“

„Tak zatraceně. Protože třeba vypadáš, jako kdyby ses šťoural v zapnuté skartovačce a VIDĚLA JSEM, jak ti něco ryje do ruky geometrii a přitom tam nikdo nebyl.“

„Buď v klidu, tobě se nic nestane.“ Zakňučel, jak si sedal.

„Vůbec jsi nepochopil pointu. Hej. Co si myslíš, že děláš?“

„Sedám si.“

„A proč sakra?“

„A proč ne? Au“ chytil se za hlavu.

„Protože máš nejspíš horečku ty pako. Jestli se ti na gauči nelíbí tak ještě můžeš okupovat postel. Mě je upřímně jedno, kde budu spát. Ale jenom za téhle situace.“

„Nic mi není, nepotřebuju ležet.“ Pokusil se postavit, ale zavrávoral, a kdyby ho nechytila tak by spadnul. Mischell zafuněla a protočila oči.

„Jestli to přežiješ tak tě zabiju.“ Zavrčela a nasměrovala ho do ložnice.

„Takže konečným výsledkem pro mě je za všech okolností smrt?“

„Debile.“

„Smrtelnice.“

„Tuplovanej debile.“

„Dělal jsem si legraci.“

„Vím. Já taky. Jenom neumírej, dobře?“

„Proč ne.“

„Chceš ten aspirin, nebo hraješ tvrďáka, kterýho nic nebolí?“ změnila Mischell téma.

„Na nic si nehraju.“ Řekl, a když dosedl na postel, zakňučel.

„Takže aspirin.“ Odpověděla a usmála se. „Zůstaň.“ Řekla naoko přísně a odešla. Na postel vyskočila Eowyn a přitulila se k němu. Začal ji nepřítomně škrabat za ušima.

„Spolknout, zapít, neodmlouvat.“ Vrátila se po chvíli Mischell.

„A co když ne?“

„Řekla jsem neodmlouvat“ řekla a podala mu sklenici vody a tabletku.

„Za jak dlouho to začne účinkovat?“ zeptal se, když dopil.

„Brzo.“

„Takže už brzo budu vpohodě?“

„Netvrdil jsi mi donedávna, že ti nic není?“

„Tvrdil.“

„Lhal jsi?“

„Ne“

„Celkem si odporuješ, víš to?“

„Neodporuju. Já jsem nelhal. Jenom jsem, možná, neříkal pravdu.“

„A to je rozdíl“ uchechtla se ironicky Mischell.

„Ne snad?“

„No jojo no. Nebudu se s tebou hádat.“

„Kdo se hádá?“

„Ty se hádáš.“

„Ne. Já jenom vysvětluju, proč mám pravdu.“ Ohradil se a Mischell se rozesmála.           

„To je dobrý, to asi začnu používat. Ale stejně se hádáš.“

„Já se nehádám, to ty se hádáš.“

„Já?“ přerušilo je hvízdání konvice. „To jenom voda hlásí, že už je horká dost aby se z ní udělal čaj.“ Vysvětlila Lokimu, který se lekl. „Jakej chceš? Černej, ovocnej nebo mátovej?

„Mátový prosím.“

„Ok. Vydrž.“ Řekla a zase odešla. Loki opatrně začal zkoumat obvaz. Táhl se přes celou ruku a kolem krku, takže zakrýval všechny rány. I to označení.

„Mám vzít žužu nebo chipsy?“ Ozvalo se z kuchyně.

„Co to je?“ Odpověděl a rychle vracel látku na místo.

„Takže chipsy.“ Ozvala se odpověď se smíchem. Za chvíli Mischell přišla a sedla si na postel vedle Lokiho. „měl bys ležet, víš o tom?“

„Proč? A co jsou chipsy?“

„Protože máš horečku. Nebo tak něco. Prostě seš nemocnej. A chipsy jsou slaný a dobrý.“

„Nic mi není.“

„To vykládej někomu jinému. Co tě tak podrápalo?“

„Proč tě to zajímá?“

„Chcu vědět, co mám praštit, až to potkám.“

„Spíš utíkej.“

„Takže co to je?“

„Nic.“

„Super. Aby nic rylo do kůže, to jsem ještě nezažila.“

„Mischell. Neřeš to.“

„Proč?“

„A proč jo?“