V obrovské
síni kdesi v prostoru se otáčela spirála času a u ní seděl Sledující.
Nevěděl, kdy přišel, ani kdy odejde. Věděl jen, že se musí dívat. Jeho pohled
byl upřený na nekonečný vír a sledoval. Lidské životy před jeho zrakem
vznikaly, probíhaly i končily. Někdy ho něčí osud zaujal tak, jako normálního
člověka zaujme dobrý film, ale nikdy nepocítil potřebu zasáhnout. Pak jeho
pohled zavadil o ni. O dívku
s mrazivýma očima. Se zájmem sledoval, jak se z ní stává něco jiného.
Tak, jako čtenář ví, co se odehrává uvnitř nějaké postavy, i on věděl, že dívka
je uvnitř stále stejná. Část jeho pohledu se zaostřila na její příběh. Bylo to
normální. I pomíjivé lidské životy mohly přinést vítané rozptýlení. A tak
sledoval, jak jí každý den přináší další bolest a jak každá noc proplouvá mořem
děsu. A líbila se mu její výdrž.
Dívka
seděla na kraji lehátka a dívala se na své vlasy. Z konečků se ještě
kouřilo. Oheň zvláštně šimral. Nedalo by se říct, že nepříjemně. Na zemi se válelo
pár kousků kovu. Při pokusu totiž žár roztavil strop krabice a ten dívce stekl
na ruku. Postupně chladl a začal se loupat a odhalovat ohořelou kůži. Když se
obnovovala, štípalo to. Cítila, že přilétá další vrtulník. Tentokrát pouze
s vojáky. Vydávali jiný zdroj tepla. A mezi nimi byl ještě někdo. Někdo
jiný. Cítila, jak přistávají a odvádějí ho do další cely, o které věděla, že se
nachází hluboko v podzemí. Později toho dne celým komplexem otřásl výbuch.
Cítila, jak uvolnil lavinu. Chvíli nechala svou mysl řítit se spolu s ní.
Výbuch,
který způsobil, roztříštil několik tun skály, které ho obklopovaly. Prosmýkl se
kolem několika mrtvých těl a balvanů. Jeho forma bytí se přelévala
z jednoho tvaru do druhého, když se plazil ke svobodě. Postupně se dostal
ze zdemolované části. Za ním se ozvaly výkřiky vojáků a do stěn kolem se začaly
zarývat střely z Adamantia. Začínalo to být nebezpečné. Ucítil slabé místo
ve skále a využil ho, aby unikl. Jako miliarda nanitů prostupoval kameny, až se
vynořil na druhé straně. Bohužel pouze v další chodbě. Rozhlédl se a
rychle se rozběhl pryč, když další smrtonosné kulky začaly vyvrtávat díry do
stěn.
Dlouho
se nestalo, že by se dva příběhy, na které se Sledující díval, spojily
v jeden. Tato událost způsobila, že jeho celé jedno oko se zaměřilo na ty
dva. Viděl, jak on vběhl přímo do stráží před její celou. Sledoval, jak jeho
další výbuch znásobila její síla. Jak mohutná exploze vymršťuje do vzduchu
obrovskou masu sněhu, kamene a lidí. Celý obraz toho příběhu byl zamlžený
všudypřítomnou smrtí, do které zářily dva jasné body jako dvě vločky sněhu,
které právě dosedly na okno.
Výbuch
jí na okamžik vyrazil dech. Cítila, jak kolem ní krouží vzdušné proudy a
čekají, kdy začne opět padat. Kolem ní se v oblaku beztíže vznášely kusy
skály spolu s mrtvolami vojáků a jejich zbraněmi. Ty postupně padaly dolů
a ona se snažila, aby ji nerozmačkaly. Věděla, že smrt pádem jí nehrozí.
Protáhla se až na vrchol té hromady a potom skočila pryč. Chvíli setrvala na
místě a pak se začala pomalu snášet dolů. Přistála na rovné ploše pokryté
sněhem. Točila se jí hlava. Možná proto neslyšela varovné praskání ledu. Možná
proto se propadla do ledové vody. Nejspíš proto ztratila vědomí.
V nekonečných
halách času, na obrovském stavu, tkala Přadlena lidský osud. Netvořila jej.
Pouze zaznamenávala. Právě utkala několika stům lidí smrt. Vyklouzlo pouze
zelené a ledově modré vlákno. Přesně podle pokynů. Bylo jí divné, že ledová nit
byla skoro hodinu potopená v mrazivém jezeře, ale neptala se. Dokončila několik
složitých stehů a přivedla zelené vlákno na pokraj smrti. Potom si protáhla
prsty, až to zakřupalo. Záchrany na poslední chvíli tkala ráda.
Zase
mu hleděla do očí. Do těch překvapených očí plných smutku, které začínaly
skelnatět blízkostí smrti. Z hrudi mu trčely krvavé kusy ledu.
„Proklínám tě stvůro.“ Zněla jeho
poslední slova. Věděla, co bude následovat. Už to znala. Ale tentokrát něco
bylo jinak. Místo šokovaného lapání po dechu všech přítomných slyšela pevný
hlas, který na ni volal. Rozkazoval, ať se probudí. Chytila se toho hlasu jako
spásy a drala se ke hladině vědomí. Otevřela oči. Přes clony vody a ledu
prosvítalo několik paprsků. Odrazil se ode dna a vyplavala vzhůru. Led jí sám
uhýbal. Nadechla se večerního vzduchu. V mokrých vlasech se začaly tvořit
krystalky ledu. Někde v dáli se pásl srnec, dole hluboko pod zmrzlou
krustou proudila voda do kořenů stoletých stromů. A ve sněhové závěji skomírala
životní síla toho, kdo ji osvobodil. Vykročila po vrcholcích bílé pokrývky a
odpočítávala kroky.
Žádné komentáře:
Okomentovat