A!!! V blízké budoucnosti můžete očekávat takovou jednorázovku, ale bez Lokiho
Zatímco uklízeli spoušť, nepadlo ani jedno slovo. Po jídle
se nálada sice trochu vylepšila, ale když Loki uviděl svůj kabát, začal brblat
znova.
„Proč jsou ty přezky tak špatně porozepínaný?“
„Protože nevím, jak jinak jsem ti to měla sundat“
„A proč jsi mi ten kabát vůbec sundávala?“ Mischell ukázala
na hnědou skvrnu na zádech.
„Proto“
„A proč jsi to ještě nevyčistila?“
„Já? Proč já? Je to snad můj kabát?“
„A já snad? Pořád zapomínáš, že jsem bůh“
„Pořád zapomínáš, že mě to nezajímá, hezky čisti“ řekla a
hodila po něm kartáč. Potom se otočila a odešla z koupelny. Ssedla si ke
stolu a začala psát seznam.
„Kde mám vlastně dýku smrtelnice?“ ozvalo se po chvíli.
„Žádnou smrtelnici neznám.“
„Kde mám dýku Mischell?“
„Proč tě to zajímá?“
„Ptal jsem se první.“
„Můj byt, moje pravidla.“
„Jsem bůh.“
„Seš bůh a odškrabáváš psí bobky z kabátu.“
„Bobky jsou výkaly?“
„Přesně.“
Chvíli bylo ticho.
„Můžeš mi prosím říct, kde mám dýku, Mischell?“
„Mohla bych.“
„Takže?“
„Neřeknu.“
„Ale říkala jsi, že bys mohla.“
„To jsem říkala. Vidíš tam to ‚bych‘? To tvoří podmiňovací
větu.“
„Chápu. Co chceš?“
„Oblečeš se do něčeho normálního a půjdeš se mnou na
nákupy.“
„Jsem oblečený normálně.“
„Nesouhlasím“
„Jak podle tebe vypadá normální oblečení?“
„Stoprocentně jinak.“
Loki vystrčil hlavu ze dveří.
„Jak jinak?“ zeptal se s obavami.
Loki na
sebe zíral do zrcadla.
„Vypadám strašně“ Okomentoval, když dokončil zkoumání černé
mikiny s kapucí. O jeanech se vyjádřil už předtím a nebylo to moc nadšené.
„Ne víc než předtím. Buď rád že Matt si tu občas něco
zapomene.“ Pousmála se Mischell.
„Mám být rád, že musím nosit tohle směšné oblečení?“
„Sám seš směšnej.“
„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?“
„Snadno“
„Jsem bůh.“
„Tím že to pětkrát zopakuješ, mě nedonutíš tomu uvěřit.“
„Takže ty mi nevěříš?“
„Když to říkáš. Hele. Ale když budeme venku a budou okolo
lidi, tak žádný takovýhle debaty nebo tvrzení. A neříkej mi smrtelnice.“
„Proč bych neměl?“
„Protože jinak tě hezky odvezou do blázince a tam budeš zavřenej,
než se začneš chovat normálně. V tvým případě navždy“
„To je dobrý důvod.“
„Takže posloucháš, moc nemluvíš a chováš se jako normální
SMRTELNÍK, nebo jak jinak to mám vysvětlit.“ Loki protočil oči vsloup.
„Nejsem malé dítě.“
„Tak se tak nechovej.“
„Nechovám“
„Já taky dopředu varuju. Když budeš hodnej, tak to možná
koupím lízátko.“ zašklebila se
„Co je lízátko?“
„To jako vážně?“
„Vážně.“
„Uvidíš.“
„Kdy?“
„To taky uvidíš. Jdeme.“
Před výtahem nastal první problém.
„Já tam nejdu.“
„A proč proboha?“
„Tak třeba proto že to je malá místnost, kde dveře oživly a
zavřou se za tebou.“
„Ty dveře se zase otevřou. A nejsou živý. Jenom na
elektřinu.“
„A kdy se otevřou?“
„Dole?“
„Kde dole?“
„V přízemí.“
„Hellheim?“
„Ne. Přízemí. Normální přízemní patro. Sakra vždyť už jsi
tím jel.“
„Nevím o tom.“
„Taky jsi byl celkem mimo z toho pepřáku.“
„Z čeho?“
„Neřeš, jdeme po schodech.“ Rezignovala Mischell. Na
autobusové zastávce začala tiše vysvětlovat, co je MHD.
„Přijede autobus.“
„To je co?“ Přerušil ji.
„Dobře tak jinak. Přijede taková velká obdélníková krabice
na kolečkách. Zatím chápeš?“
„Ano.“
„Super. Otevřou se dveře. Nechcou tě sežrat. Prostě se
otevřou a pak se zase zavřou, až lidi vystoupí a my nastoupíme. Jasný?“
„Ano.“
„Pak se ta krabice neboli autobus zase rozjede. A my
pojedeme uvnitř.“ Krátká pauza.
„Já to chápu. Teda kromě důvodu, proč tím ‚autobusem‘
pojedeme.“
„Protože to je rychlejší. Cestou se chytni nějaké té tyče co
tam je. Cuká to.“
„Dobře“ přikývnul a rozhlížel se.
Chvíli
čekali a Loki mezitím zamotával tkaničky od kapuce.
„Už to jede.“ Oznámila pak Mischell. Loki nadskočil.
„Tohle?“ zeptal se.
„Jop. Říkala jsem velká krabice na kolečkách.“
„Hodně velká“
„Hodně velká.“ Potvrdila Mischell a zacukaly jí koutky.
Dveře se otevřely a lidi se vyhrnuli ven. Potom začalo těch pár lidí ze
zastávky nastupovat. Loki stál a zíral, tak ho nenápadně chytla a táhla ho
dovnitř. Tam se chytil tyče a celou cestu nervózně cukal očima sem a tam. Když autobus konečně dojel do cíle a oba
vystoupili, začal nadávat.
„Proč jsi mi neřekla, že tam pořád něco bude pískat?“
„Nevím. Nepřipadalo mi to důležité.“
„Tobě to nepřipadalo důležité?“
„Přesně tak. Stůj. Počkej na zelenou.“
„Na zelenou? To myslíš tady ty blikající věc, které očividně
řídí všechny ty stroje?“
„Přesně tak. Ty auta, autobusy, motorky a tak.“
„Motorky?“
„Ty co mají dvě kola.“
„Aha.“
„Už pojď, je zelená.“
„Já vidím smrt eee Mischell.“
„No vidíš, že to jde.“
„Co?“
„Chovat se normálně. Pozor ty dveře jsou skleněný a otáčejí
se samy.“
„Samy? Jako že jsou živé, nebo to je ta elektro-dřina?“
„Elektřina a technika.“
„Technika jsou stroje?“
„Jop.“
„Žádná magie?“
„Žádná magie.“
„Když jsem tu byl naposledy tak jste takovou techniku a
elektřinu neměli.“
„A kdy jsi tu byl?“
„Nevím, ale tehdy jste žili v takových chatkách. A
jezdili na koních.“
„Takže středověk?“
„Co je středověk?“
„Neřeš. Pozor, ty schody jedou.“
„Elektřina nebo technika?“
„Obojí.“
„A ta světla?“
„Elektřina.“
„Vy tu máte i knihovnu?“
„Co? Jo máme.“
„Tak já tam na tebe počkám“
„Nic takového, ty jdeš hezky se mnou.“
„Proč Vždyť se tu vyznáš mnohem líp než já, nepotřebuješ
mě.“
„Ale potřebuju.“ Řekla on se na ni překvapeně podíval.
„Vážně?“
„Vážně. Nechcou se mi nosit tašky. Loki protočil oči.
Uplynula
půlhodina plná nakupování. Loki nesl čtyři tašky a Mischell další dvě.
„Takže na té malé kartičce je tolik peněz?“
„Přesně.“
„A co brání ostatním, aby ti tu kartičku nevzali a
nepoužívali ji místo tebe?“
„Kód.“
„A jak si ta kartička pamatuje kolik peněz má?“
„Technika.“
„Stejně to je divný.“
„Když myslíš.“
„Už se budeme vracet nebo mě zatáhneš do dalšího obchodu,
kde mi budeš říkat, co si mám vyzkoušet? Další takové oblečení na sebe
neobleču.“
„Ty pako, vždyť ti to celkem slušelo.“
„Mě sluší všechno.“
„Debile.“
„Takže?“
„Takže co?“
„Takže co teď?“
„Ty se ptáš mě, co máš dělat?“
„Momentálně ano.“
„Wow.“
„Takže co teda?“ zavrčel
„Teď jdeme do knihovny, ta je ale skoro naproti paneláku
takže jdeme na autobus.“
„A co s těma taškama?“
„Ty hezky nes dál.“
„A proč já?“
„Protože seš hodnej a rád mi pomůžeš.“
„Cože?“
„Nebo snad ne?“
„No“
„Ty si snad chceš hledat bydlení jinde? A myslela jsem, že
tě zajímá kde je tvá dýka.“
„Jsi strašná, víš o tom?“
„Vím“
„A tobě to nevadí?“
„Ne, proč? Pozor, červená.“
„Co? Kde?“
„Na semaforu.“
„Na semaforu.“
„Co to je?“
„Takový ty světýlka.“
„Jo ahá. Tohle.“
„Jo. Tohle. Pojď už, je zelená.“
Když čekali na autobus, začal si Loki stěžovat znovu.
„Proč jsou ty tašky tak těžké?“
„Protože žereš jako kyselina.“
„No dovol. Já nežeru. Žerou zvířata.“
„Ty se nezeptáš co je kyselina?“
„Ne. Nejsem hlupák.“
„To jsem neřekla.“
„Tak proč jsi myslela, že se zeptám na něco tak samozřejmého
jako co je kyselina?“
„Říká chlap, co neví, co je mobil.“
„Už vím.“ Ohradil se dotčeně.
„Jo. Už jsem ti to řekla.“
„Hele, ty jedna“
„Jop jsem jedna. Nech toho, jede bus.“ Přerušila ho.
„Bus? Co to je?“
„Autobus.“
Celou cestu se Loki na Mischell mračil. Teda když zrovna
nervózně nepokukoval po okolí. Když konečně vystoupili, namířil si to dlouhými
kroky rovnou k panelákům.
„Hej, Loki, počkej.“ Zavolala za ním. „Ještě se jde do
knihovny.“
„A budu tam normální knihy nebo to taky bude všechno na
elektřinu a techniku?“ zastavil.
„Budou tam i normální knihy a bude jich většina. Taky
nesnáším elektronický čtečky.“
„Elektro-nický. Co to. Ne. Nechci to vědět. Když tam chceš
jít, tak fajn.“
„Ty hele? Nejseš náhodou nemocnej?“
„Ne, proč?
„Nehádáš se.“
„A to ti vadí?“
„Ne. Jenom jsem zvědavá.“
„To vidím“
„Takže zrak máš v pořádku. Super.“
„Nic mi není Mischell.“
„Na boha lží lžeš celkem mizerně.“
„Tak díky.“
„Zamálo. Tak pojď, jdeme domů.“ Řekla, a když kolem něho
procházela, popostrčila ho.
„Au.“ Vyjeknul a málem upustil tašku.
„Sakra bože co se s tebou děje?“ zamumlala nevěřícně
Mischell tak aby ji neslyšel.
Když
procházeli kolem výtahu, Loki se zastavil.
„Co je?“
„Jak tahle…věc…funguje?“ zeptal se opatrně.
„Vejdeš, zavře se to za tebou, vyjede to nahoru, tam se to
otevře a můžeš vyjít. Necuká to tak jako autobus. Proč se ptáš?“
„Tak nepojedeme teda tím?“
„Tobě vážně něco je.“ Nebyla to otázka. Ale i tak zmáčkla
Mischell tlačítko na přivolání výtahu. Chvíli trvalo, než přijel a tak mezitím
podupávala nohou. Loki se ani nepohnul.
„Vážně ti nic není?“ zeptala se ho, když apaticky vešel do
‚krabice smrti‘
„Nestarej se smrtelnice.“
„Jak chceš.“ Odsekla a rychlým krokem vyšla z výtahu.
Loki VYVRÁVOAL za ní. Co to s ním zatra…je? Mischell ho bylo skoro líto.
Ale jenom skoro. Beztak si za to může sám. Svoje tašky hodila hned za dveře a
vrátila se pro ty, které držel Loki. Vyškubla mu je a odvlekla je dovnitř. Pak
se otočila. Ten rádoby bůh byl opřenej o stěnu a celej se klepal.
„Trváš na tom, že se nemám starat?“ zeptala se ho.
„Jdi pryč.“ Zachraptěl.
„jak chceš. Blázne.“ Přivřela dveře a znepokojeně ho
sledovala. Už předtím byl dost bledej, ale teď… nakonec se sesunul podél zdi do
sedu a jeho obličej byl bílý jako vápno, což ostře kontrastovalo s jeho
černými vlasy. Pak jako by dostal pořádnou facku, trhlo to s ním a sesunul
se na stranu. Potom se mu na hřbetu ruky začaly objevovat krvavé čáry.
„Loki? Co se to sakra děje?“ Mischell se k němu
sklonila (z bytu vyšla už předtím) a jemně s ním zatřásla. Vytřeštil oči a
cukal hlavou sem a tam.
„Mischell?“ Zeptal se.
„Jo, zase já. Co se to děje??“
„Pomoc.“ Vydechl a sesunul se ještě víc na stranu.
Žádné komentáře:
Okomentovat