dnes bez dlouhých keců
Klečím svázaná na kamenném náměstí a zírám kousek před svá
kolena. V jazyce, kterému nerozumím, je čten rozsudek týkající se mé
osoby. Nevím, co jsem udělala. Krom popravčího, soudce a mě tu nikdo není.
Městečko je prázdné. Ze spáry mezi kameny vykvétá sedmikráska. Někdo mě
cuknutím za ramena vytáhne na nohy. Do obličeje mu nevidím, stojí za mnou.
Soudce má kápi staženou až do čela a v ruce drží právě srolovaný svitek.
Ortel byl vyřčen. Ať už rozhodli cokoliv, nic s tím neudělám. Ke krku se
mi přitiskne špička nože. Kov je i přes teplý den ledově chladný. Popravčí něco
řekne. Nerozumím mu. Vrtím hlavou. Tohle není fér, tohle není správné. Čapne mě
za vlasy, takže hlavou vrtět přestanu. Soudce si mě zpod kápě měří pohledem.
Mračí se. Pak rázně kývne. Nůž na mém krku se mírně pohne a špička se mi zaryje
pod kůži. Teď nestudí, ale pálí, jak pokračuje na druhé straně ven. Rázně jej
vytáhne pohybem vpřed, čímž efektivně přetíná zbytek žil. Horká krev mi stéká
dolů po hrudníku a krk mám v jednom ohni. Mlží se mi před očima a začínám
se dusit. Ruce mám svázané za zády, a protože mě nikdo nedrží, padám dopředu na
kamennou zem. V ústech cítím kovovou pachuť. Pomalu se stmívá a já umírám
v kaluži vlastní krve za zločin, o kterém nevím, že jsem ho spáchala.
Žádné komentáře:
Okomentovat