PořádNevímJakSeToJmenuje 1

Ahojte,
dnes již podruhé. První díl detektivního příběhu, pro který stále nemám název...pravděpodobně ho vymyslím, až to už nebude podstatné...je tu
AKTUALIZOVÁNO A DOPLNĚNO 18 00

Červenobílá páska se třepetala v ranním vánku a po štěrku skřípala kola policejních vozů. Starý kamenolom se probouzel do smutného dne. Na příjezdové cestě stojí několik policejních vozů a celá strž je opáskována. Na dně jsou kameny pokryté povlakem teď už uschlé krve. Kousek dál ve stínu leží vak na tělo. Pravděpodobně sebevražda. Čekalo se na vrtulník, který by vyzvedl mrtvolu. Stěny byly strmé a neumožnily tělo vynést normálně. Proces identifikace už odhalil identitu mladíka a na stanici čekala jeho matka, aby potvrdila totožnost. Důkazy byly shromážděny a tak policisté nastoupili do auta a odjeli. Na místě zůstal jen vůz forenzní vědkyně, která byla pověřena čekáním na vrtulník. Ta seděla ve svém voze a zaobírala se svým telefonem.

Něco tady nesedí, sebevrah by nedopadl tak daleko.

To nevíš, třeba se potřeboval rozběhnout, aby sebral odvahu

A jak se sem dostal? Auto tu nikde nenechal a nejbližší zastávka autobusu je půl hodiny daleko

Šel na procházku, aby se s něčím vyrovnal a…nevyrovnal…tak skočil?

Šel rozchodit sebevraždu sem??

Jak já to mám vědět, to ty jsi génius

Prostě se mi to nezdá

Věřím

Konverzaci vyrušil hukot helikoptéry, a tak zvedla hlavu a šla je navést k tělu. Když odletěli, vrátila se k autu, ale nemohla odjet. Něco jí tu prostě nesedělo. Přešla ke srázu, odkud sebevrah skočil, a zahleděla se do hlubiny.

„Jak ses sem dostal…“ zamumlala a zavrtěla hlavou. Messenger cinkl a tak se k lomu definitivně otočila zády a odjela.

                Na policejní stanici vládla ospalá atmosféra. U kávovaru postával hlouček z noční směny. Do dveří právě vešel náčelník a zívaje zapadl do své kanceláře. Nedlouho po něm do dveří rázně vešla Gábina. Prosvištěla hlavní místností, kolem kanceláří a zarazila až před náčelníkovou. Zaklepala na dveře a bez čekání vtrhla dovnitř. Náčelník, který právě s hlavou položenou na stole sledoval, jak se ve sklenici vody rozpouští šumivá tabletka, na to náhlé vyrušení nereagoval příliš dobře.

„Proč jste ten případ uzavřel jako sebevraždu??“

„Protože to byla sebevražda.“ Zahučel dutě

„To nevíte jistě“

„Gábino…“ probodl ji pohledem „Nemáme žádné důkazy, že pana Kučeru někdo zabil.“

„Ale ani že se zabil sám!!“

„Pokud nemáte průkazný důkaz, že se jednalo o vraždu, není důvod případ znovu otevírat. Na domněnkách nemůžeme stavět.“

„Ale…“

„VEN!!“ Gábina se otočila na patě a vystřelila z kanceláře, trouse za sebou nadávky. Ve dveřích své kanceláře se srazila s Annie, se kterou ji sdílela.

„Pro koho máš tu kytku?“

„Hádej a uhni ze dveří“

„Dash?“

„Jak překvapivé“

„Ten debil to zavřel jako sebevraždu“

„To se dalo čekat“

„Ale není jistý, že to byla sebevražda, neměl na to povahu a vůbec…“

„Tak to dokaž a přestaň zavazet“ protáhla se kolem Gábi a zamířila k laborkám. Za zády nesla pugét bílých růží, které předtím nechala v červeném inkoustu, takže se okvětní lístky místy zbarvily do ruda. Pousmála se, když si vzpomněla, jak dlouho se snažila vymyslet, jak toho efektu docílit. Sešla těch pár schodků k laboratoři a zaklepala.

Mezitím o patro výš Gábinka odmítala přijmout fakt, že je po vyšetřování a koukala na těch pár faktů, které znali. Lukáš Kučera nedávno dostudoval střední. Nebyl ničím zajímavý. Měl pár přátel a žádný důvod k sebevraždě. Žádné problémy v rodině, u přátel ani u zaměstnavatele. Měl brigádu někde v autoopravně. Takže motivy žádné. Otázkou je kdo by ho chtěl zabít. Taky nikdo. Sepsala to rychle na papír a přicvakla na magnetickou tabuli. A teď ten lom. Nenašlo se žádné auto, kolo ani jiný dopravní prostředek a autobusová zastávka byla daleko. Všude kolem se rozprostíral neudržovaný les. Nedávalo smysl, že by si tam jen tak někdo došel na procházku. Kdo vlastně nahlásil tělo? Rychlý pohled do uboze tenoučké složky jí odpověděl. Nějaký chlap volal o půl sedmé ráno, chvíli vzlykal a zděšeně kvičel do telefonu a pak ze sebe vysypal, že na dně lomu je mrtvola. Měl počkat na příjezd policie, ale když dojela hlídka, po ranním chodci jako by se slehla zem. Podezřelé.

Dole v laboratoři za tichého hučení nějaké točivé mašinky probíhala zapálená debata.

„Říkám ti, že ten kluk se sám nezabil!“

„I kdyby to nakrásně byla vražda, jak to udělal? Prostě s Lukášem mluvil a pak ho strčil?“

„Nemohl ho strčit, to by nespadl tak jak spadl. Má dolámaný nohy, ale ruku ani jednu, čili dopadl na nohy, ne bokem.“

„Takže mi tvrdíš, že do něho hučel tak dlouho až skočil sám? Vždyť jsi říkala, že sám taky skočit nemohl, protože by nedoletěl dost daleko.“

„Skočit z místa nemohl, a vůbec sebevrazi většinou vlastně jenom přepadnou, takže by padal TĚSNĚ u stěny a ještě by se o ni dobil.“

„Takže se do toho vzduchu teleportoval, dobře. Ale to furt neřeší, jak se dostal k tomu lomu, natož s vrahem. Vidělas tu cestu, rok tam nikdo nejel.“

Točivá mašinka se zastavila a vysunula několik zkumavek. Dash jednu z nich vzala a zvedla mi ji před oči.

„Vidíš tu sraženinu na povrchu? Říkám ti, že byl předtím ve stresu a dělal něco fyzicky namáhavého.“

„Jo, zvedal činky…“

„Hele, nebudu se s tebou hádat, prostě to nesedí.“

„Dobrá, dobrá, stejně už je to jedno, boss to smetl ze stolu.“

„Vím, tělo mi odvezli. Nemůžu se hrabat v mrtvolce…fňuk“ naznačila, že si stírá slzu.

„To ses měla nechat umístit někam jinam. Tady chcípl tak maximálně pes. No nic, musím nahoru, kdyby po mě šéfík něco chtěl. Už ho stihla nasrat Gábi, nebudu riskovat.“

Když došla do kanceláře, zastihla Gábi uprostřed tvoření seznamu podezřelých. Kraloval mu -ranní chodec- a v závěsu byl šéf a jeho rodina. Protočila oči.

„Víš, že to je uzavřenej případ?“

„Tobě to nepříjde divný, že nějakej chlápek jen tak náhodou jde ráno po lese a náhodou dojde do stejnýho lomu, kde náhodou někoho zabili den nebo dva před tím?“

„Oficiálně to byla sebevražda.“

„Na to se neptám, co to bylo oficiálně, to vím taky“

„Všimla jsem si. Proto je šéf druhej v pořadí?“

„Možná někoho kryje“

„Nebo chce v klidu do důchodu a vražda v okrsku by mu to dost zkomplikovala?“

„Mě to prostě připadá divný“

„Tak si tam rovnou připiš mě, na víkend nemám alibi, celej jsem ho proležela u seriálu.“

„Jo, v pátek jsi říkala, že se nemůžeš dočkat, až odsud vypadneš a pustíš si to. A co, dobrý?“

„Nebo Dash tam napiš, nenapsala mi ani čárku.“

„Annie…“

„A víš vůbec, co jsi dělala ty o víkendu??“ probodla j podezřívavě pohledem

„Jo, byla jsem u Ardy a trénovala jsem s ním překroky“
„A co když si to jen myslíš, co když je to jen výplod tvé fantasie aby se nemusela vypořádat s krutou pravdou, že jsi…dramatická pauza…strašlivý vrah sebevrahův.“ Přehrávala „Yup, měla jsem jít na herečku…hele klidně si zkoumej, když tě to baví, stejně tu není co jinýho dělat, ale šéfika z toho vynech…aspoň než se trochu vzpamatuje z víkendu.“ Zasmála se a hmátla po knize. Ať si gábi dělá co chce, jí se tahle šaškárna netýká. Když Gábi dokončila výtvor na tabuli a zamířila dolů do márnice, jen zavrtěla hlavou. U té debaty být nechtěla. Mrtvol měla pro jeden den až dost.

„Jak to že tu to tělo není?“

„Odvezli ho do státní márnice a připravují pohřeb.“

„Ale jak to?“

 „Případ je uzavřený jako sebevražda, není důvod déle zdržovat“

„Ale to nemusela být sebevražda…“

„No pravděpodobně nebyla“

„Počkej, ty se mnou souhlasíš?“

„Samozřejmě, sám by se takhle těžko zabil“

„Tak musíme zjistit, kdo to udělal.“

„Jenže takhle to těžko zjistíme, když tu tělo není“

„Tak proč jsi je nechala ho vzít.“

„A co jsem měla jako dělat?“

„To je fakt…“

„No, tak vidíš“

„Tak já jdu proklepnout šéfika, smetl to ze stolu moc rychle.“ A s těmito slovy vystřelila z laborky. Prosvištěla chodbou s kancelářemi a vzala za kliku. Dveře byly zamčené.

„Už šel domu“ houkl od recepční desky Honza.

Se zavrčením se vrátila ke své tabuli a zírala na ni až do konce pracovní doby.

„A já mizím, vypínám telefon a jdu se dospat“ oznámila Annie a zívla.

„Dobrou“ zahlásila napůl nepřítomna a hledala spoje k lomu. Když to nebude řešit policie, tak to vyřeší ona. A hotovo. Vyšla ze dveří a…pršelo jen se lilo. Předpověď počasí, jasně. S myšlenkou, že to třeba přejde, nasedla do autobusu a jela.  „třeba to přejde“ říkala si, když vystoupila a blohu nad hlavou jí pročísl blesk. No. Nepřešlo. Když promoklá jako myš dorazila ke starému lomu, čekalo ji nemilé překvapení. Celý štěrkový svah, místo, ve které vkládala většinu svých nadějí, se vlivem deště sesunul a vytvořil dole u lesa malý násep. Při pokusu sejít dolů se bořila centimetr do země, která jí ujížděla pod nohama a tak toho nechala. Důkladně prošla alespoň plošinku nahoře a pak nezbývalo nic jiného, než se vrátit na autobus. Když o necelé dvě hodiny dojela promoklá, zablácená a vymrzlá domů, bylo už pozdě večer.