Ano, příspěvek. Ano, delší než jeden odstavec. Důvod? Víte, většinou si lidé sny nepamatují. Nebo se jim zdá něco hezkého, případně aspoň normálního. Ne tak u mne. Mě se zdají apokalypsy. Ano, je to jeden z důvodů, proč v noci nemůžu usnout. Tak jsem si řekla že to aspoň zužitkuju.
Ke čtení doporučuju toto.Textově to k tomu relativně sedí a Hurts je obecně dobrá kapela.
Nebe hořelo. Tmavý dým stoupal z budov na horizontu.
Kdo mohl, opustil město, když se spustily sirény. To bylo před několika
hodinami. Rychlý pohled na mobil mi prozradil, že síť je pořád přetížená.
Zatraceně, kde je. Někde v dálce ostře zaštěkal samopal. Dvě dávky rychle
po sobě. Jinak bylo ticho. Stála jsem u novinového stánku. Byl z větší části
mezi epicentrem té hrůzy a mnou. Krytí. Bylo to ještě daleko, ale jeden nikdy
neví. Mobil potichu cinkl na znamení, že se zprávy konečně odeslaly. Jedna čárka
signálu. Možná lidi pochopili, že se takhle nikomu nedovolají. Možná už není nikdo,
kdo by volal. Další cinknutí, tentokrát trochu jiné, indikující příchozí zprávu.
V duchu jsem poděkovala všem bohům. Žije. Ta horší zpráva je, že je skoro
přímo uprostřed toho všeho. Sraz u divadla. Shlédla jsem z kopce dolů na
ten chaos. U divadla ještě nebyli, ale za ním už to hořelo a na levé straně se
střílelo. Právě na straně, kde byla. Pomalu jsem vyšla zpoza stánku a zamrazilo
mě v zádech. I když to byla jen budka z dřevěných prkýnek, pomáhala
aspoň psychicky. Samopal znovu vychrlil pár dávek a další mu odpověděl.
Podvědomě jsem sebou cukla zpět k dřevěné konstrukci. Mimo kryt jsem si
připadala skoro nahá. Pak mi to došlo. Z leva. Znělo to z leva.
Doprdelepráce.
Sklopila jsem hlavu, a věrna podobnosti tohoto gesta jsem se
jako beran vydala proti tomu všemu jen se svou tvrdohlavostí. Trvalo deset
minut dostat se z kopce dolů. Tam se na hlavní silnici napojovala druhá a ukončila
relativní bezpečí budov z obou stran. Napravo domy pokračovaly ještě kus a
končily náměstím s pomníkem. Nalevo bylo několik metrů asfaltu, kus trávníku
s několika mladými stromky a pak velká vydlážděná plocha před divadlem. A
vjezd do podzemní garáže. Jediný možný úkryt. Chvíli jsem o tom přemýšlela. Z garáží
se dalo dostat až k divadlu. Pokud teda ještě fungovaly elektrické zámky
na dveřích. Každopádně je to lepší nápad než tam naběhnout jako ovce na porážku.
Tam dole se ale mohl kdokoli skrývat. Jít dolů je risk. Nejít tam taky. Teď co
je větši?
Dilema za mě vyřešila hlasitá exploze. Na můj vkus moc
blízko. Městem se rozlehl rachot střel. Tentokrát zepředu. Než jsem si to
stačila rozmyslet, vystřelila jsem přímou čárou ke vjezdu. V cestě mi stál
nízký plot, který označoval konec rovné plochy. Ráda bych řekla, že jsem ho
ladně přeskočila, ale po pravdě nevím, jak jsem se přes něj dostala. Moc ladné
to asi nebylo. Za plotkem byl sešup tak metr a půl. Sjezd do garáží. Při dopadu
něco křuplo. Můj kotník. Typické. Zlomené to není, zvrtnuté asi taky ne, ale ta
svině malá bolí.
V podzemí mě uvítal pach benzínu. Zůstalo tu celkem
dost aut. Majitelé asi šli nakupovat do města. Nepodstatný fakt. Na ty teď není
čas. Prošla jsem řadami až k zadní stěně, u které byly východy, a
pokračovala směrem ke schodišti do divadla. Světla ozařovala vozy a v mé paranoidní
mysli z každého stínu koukal pár očí. Doopravdy tu ale nikdo nebyl, nebo
si přál do mě narazit ještě míň, než já do něho. To, že svítila světla, ale
znamenalo, že dveře půjdou otevřít. Možná, že kdyby světla vypadla, dveře se
automaticky odemknou, ale to jsem nevěděla jistě. Takhle byl fakt, že zevnitř
jdou otevřít, jistota je přecejenom lepší.
Vyšla jsem nahoru po kovových schodech. Při každém kroku
zavibrovaly a potichu zaduněly. Asi šetřili na úchytech. Ne že by záleželo na
skoro neslyšitelném zvuku, samopaly všechno přehlušily. Někde někdo křičel.
Bylo to poměrně blízko. Sakra kde vězí? Pootevřela jsem skleněné dveře a
vykoukla ven. Celá jedna stěna byla prosklená. Mířila směrem, ze kterého jsem
přišla. Bojovalo se z druhé strany, takže mě naštěstí nikdo neviděl. Silnice
zela prázdnotou. Uprostřed asfaltu zela díra až kamsi do kanálů. Zpřelámané
koleje trčely vzduchu. Nebe se zatahovalo temnými mraky, jako by i příroda
chtěla zapadat do ponuré nálady té scenérie. Kde je!!! Už tu měla být. Myslím.
Mohla by.
Čekala jsem pět minut. Odpočítávala každou vteřinu spolu s mobilem.
Nic. Střelba mezitím utichla. Vzduch byl těžký v očekávání dalšího
krveprolití. Co to vlastně je za blázny? Odkud přišli? Co chtějí? Moc otázek a
málo odpovědí. Dalších pět minut.
Konečně se objevila. Zamávala jsem na ni. Neodvážila jsem se
hlasem upoutat nechtěnou pozornost. Uviděla mě. Zamávala nazpět. Stála ve stínu
divadla, zalezlá za okrasným keřem. Ke mně to bylo několik metrů otevřeného terénu.
Chvíli zvažovala situaci. Já taky. Vůbec se mi to nelíbilo. Pak
něco vybouchlo. A ona vyběhla. Vzduchem se vznášely částičky omítky, prach
štípal do očí.
Chytila jsem ji do náručí a zacouvala zpátky do budky. Byla
tady. Živá a vcelku. Chvíli jsem jenom vnímala ten fakt a byla za něj nevýslovně
vděčná.
Realita mě poměrně rychle dohnala. Přes ulici se střílelo. A
ta stěna byla tenká.
Dolů do garáže, garáží dál a pak pryč.
Schody skoro neslyšně duněly pod našimi
spěšnými kroky. A pak to bouchlo. Budka nad námi se rozletěla na hromadu sutin.
Schodiště se otřáslo a horní část se zhroutila. Zábradlí se roztříštilo na ostré
kusy kovové trubky, které letěly vzduchem. Skočila jsem na podlahu parkoviště
jen okamžiky před tím, než se i druhá část schodiště s definitivním zhoupnutím
sesula o patro níž. I podlaha vibrovala. Kousek přede mnou se sbírala ze země. Ještě
že šla první. Chtěla jsem se vzepřít o ruce a stoupnout, ale levá vypověděla
službu. Lehce šokovaně jsem ji zvedla a pozorovala, jak mi z ruky odkapává
krev. S pomocí pravé jsem se postavila a dál tupě zírala na roztržený rukáv
a zubatou ránu pod ním. Podívala jsem se na ni. Taky už stála a asi něco
říkala. Neslyšela jsem si. V uších mi zvonilo. Moje košile! Nedokázala
jsem se přinutit uvažovat o tom druhém problému. Omotala jsem kolem toho šátek,
zjistila, že při utahování mě něco bodá, šátek odmotala, vytáhla z ruky kousek
kovu, zamotala a utáhla znovu. Svět se se mnou trošku zhoupl a já se musela
opřít o zbytky stěny od schodiště. Pod podrážkami mi zakřupalo sklo. Které
předtím bylo ve dveřích. Sklo. Dveře. Výbuch. Jasně…
Musíme odsud pryč. Podívala jsem
se na ni a mávla směrem k východu. Kývala. Asi se mi to snažila říct už
chvíli. Pořád mi zvonilo v uších. Směřovaly jsme k východu. Páchl tu
benzín a opuštěná auta stála na svých místech jako tiší strážci. Asi jsem se
praštila do hlavy.
Po nahnuté ploše nahoru, opatrně
vystrčit hlavu, klid. Sprint přes silnici. Pořád klid. V uších mi pomalu
přestávalo zvonit.
Nevím, jak jsme se dostali domů. Po
hřbetu ruky mi stékala krev, a jak zasychala, studila. Doma nás uvítal štěkot
psa. Brzy si uvědomil, že to je ona a já si zase jednou nemohla pomoct a jenom
zamilovaně zírala. Jsem užitečná jako vidle v hnoji. Oprava. Vidle v hnoji,
které krvácí na linoleum.
Lékárnička, dezinfekce, obvaz.
Koupelna. Odmotat šátek. Byl nasáklý krví. Můj šátek. Zničený. Rána očistit
vodou. Au. Naštěstí se šrám ukázal být spíše bolestivý, než vážný. Zatímco jsem
odšroubovávala dezinfekci, uvažovala jsem, jestli to vydrží bez šití. Doufala
jsem, že jo. O několik nadávek později bylo to svinstvo vydezinfikované. Jo.
Asi by to chtělo šití. Budeme to šít? Nebudeme. Co uděláme? Přes ránu dáme látkový
kapesník a omotáme ruku jakousi flastroidní páskou. Přes to se dá obvaz a
budeme na ruku opatrní.
Následovně se projevila moje závislost
a já se jala dělat čaj. A zjišťovat jestli je v pořádku.
Pak začaly houkat sirény.
Vyšla jsem na balkon, abych lépe
slyšela a ona šla za mnou. Pes se nám motal pod nohama.
POZOR HLÁŠENÍ. VARUJEME VŠECHNY V BRNĚ
PŘED PŘICHÁZEJÍCÍM RAKETOVÝM ÚTOKEM. TOTO NENÍ CVIČENÍ. OPAKUJI. VARUJEME
VŠECHNY PŘED RAKETOVÝM ÚTOKEM, TOTO NENÍ …….
Vzala jsem ji za ruku a koukala
nahoru. Mraky odtáhly a na potemnělé obloze začínaly poblikávat hvězdy. Obě
jsme hleděly vzhůru. Noční nebe brázdily bílé kondenzační stopy. Stála jsem
jako přimražená. Vevnitř pištěla čajová konvice.
Pak začalo hořet nebe.
Když se pod námi zatřásl balkon, podařilo
se mi dát dohromady jednu souvislou myšlenku. Musíme dovnitř. A tak jsem ji odtáhla
do předsíně, kde se krčil i pes. Zvíře má instinkty, asi je tu z nějakého důvodu.
Asi proto, že tu nejsou okna. Výbuchy se slily v jednolitý rachot. Přitáhla
jsem ji do těsného objetí a čekala.
Žádné komentáře:
Okomentovat