Zoombí

Ahoj. Žiju. Píšu. Zatím.

Ahoj. Za ten týden jsem napsala jenom jakési cosi relativně krátké o zombících a duších/duchách/whatever. *asi bych se měla stydět?* No popravdě jsem ráda i za tohle. Jinak...nemám ráda jednu profesorku...jako...prostě půjdu do té blbé knihovny pomáhat a nezajímá ju, že sem si domluvila opravku...jakože co to sakra...no rači mlčím. Jo a...ještě bude informačka dneska.

                Člověk by si myslel, že se všemi těmi hrami na téma zombie apokalypsy na ni budeme připravení. Pravda byla ale úplně jiná. V jednu chvíli je svět normální, ve druhou jste mrtvý a pak jste duch. A jako duch máte něco jako maximální vzdálenost, na kterou se můžete vzdálit od vaší mrtvoly. A když vaše mrtvola začne pobíhat po městě a žrát lidi, všechno se tak nějak zkomplikuje.

„Vypadám příšerně. Asi to bude tím, že jsem tak dva týdny mrtvá, co?“ zauvažovala jsem, zatímco jsem se vznášela nad mým magickým lomeno zombíkovským já. To se právě potácelo ulicí směrem ven z města. Nad hlavami nám přeletělo hejno holubů a zombí já se otočilo za zvukem jejich křídel.

„To jsou holubi“ informovalo moje nehmotné já moje naprosto stupidní a mrtvé já, které i přesto, že bylo otočené jinam, pokračovalo ve své Odysee. A narazilo do pouličního osvětlení. „A tohle byl sloup…“ protočila jsem oči vsloup. V poloprůhledném stavu to nedoporučuju. Pohled na nebe skrz vlastní čelo není ta nejnormálnější věc, kterou můžete uvidět. Moje bývalé já pode mnou se mezitím rozhodlo, že lampou se neprokouše a tak ji obešlo. Letěla jsem tak vysoko nad ním, jak jsem jen mohla, protože i když to možná moc lidí nenapadne, tak čtrnáct dní stará mrtvola smrdí…no jako čtrnáct dní stará mrtvola. Po několika hodinách motání se po ulici a narážení do všeho, co bylo v cestě, jsme se moje nehmotné já i moje neživé já dostaly na konec ulice. Ještě tři další a budeme na kraji města.

„Super. Postupujeme rychlostí opilce trpícího těžkou otravou alkoholem. Dej si pozor, ať tě nepředběhnou kontinenty. A toho šneka už nedoběhneš. Je mi líto. Dobře. Není mi to líto.“ Začala jsem znovu svůj monolog. Dovednost samomluvy jsem dovedla k dokonalosti. Někdo mluví sám se sebou ve své hlavě, někdo v zrcadle. A někdo si poletuje nad svou chodící mrtvolou a povídá si s ní.

„Nejotravnější na mluvení se sebou, s tebou, nebo s mojí mrtvolou, vedle toho, že je zmatek v tom, jak to nazvat, je to, že moje slovní zásoba nejspíš umřela spolu se mnou. Vážně jsem toho namluvila víc než jenom grrrr.“ Rozletěla jsem se napřed a nevšimla si, že moje trošku víc mrtvá verze se zastavila, dokud mě zákony nadpřirozena nevrátily o pár metrů zpět. Otočila jsem se a viděla, jak moje rozkládající se já běží (dobře, tohle je hodně optimismus. Spíš zrychlila z kontinentální rychlosti na rychlost slimáčí) 

„Super. Konečně se něco děje.“ Zaradovala jsem se a následovně podivila „Jak málo stačí člověku, oprava-duchovi, ke štěstí. Tak za čím tak utíkám, že jsem jako zombí Usain Bolt?“ bez námahy jsem předletěla výše zmíněnou závodnici v kategorii ‚mrtví‘ a hledala důvod jejího nenadálého tryskového pohonu. „To jako spěchá na záchod?“ zamumlala jsem z nedostatku informací a pak jsem ho uviděla. Přeživší. A víc než to. Známý přeživši. Oblečení měl na několika místech potrhané a rukávem mu prosakovala krev. I tak jsem v něm poznala můj idol. A ještě jedna podstatná informace. Ta stupidní mrtvola, která, aby dovršila ironii situace, byla pořád navlečená v tričku s jeho obličejem, pod kterým byl nápis hlásající do světa moji lásku k výše zmíněné celebritě. „Opovaž se ho sežrat ty magore, vždyť je sexy.“ Zaječela jsem. Jako vždy bez výsledku. Připadala jsem si, jako bych s tím stupidním zombíkem nemluvila, ale posílala mu dopisy naší slavnou českou poštou. „Tak tomu se říká někoho samou láskou sežrat“ poznamenala jsem, když jsem zaslechla nezaměnitelné zvuky hodování nemrtvých. Když vše znovu utichlo, tak jsem se odhodlala otočit. Nedokázala jsem se přinutit ke zjištění míry ohlodanosti ubohé bývalé hvězdy a tak jsem se rovnou pustila do mého nenažraného, teď už nejspíš nažraného, mrtvého já.

„Tak teď už vím, proč zombíci ve všech komiksech chtějí mozky. Protože sami žádný nemají!!!“ křičela jsem na moji tělesnou schránku tupě stojící nedaleko místa, kde večeřela. Moje slova vyvolala absolutně nulovou reakci. A tak jsem udělala několik přemetů a po několikáté se pokusila vzdorovat vodítku, které mě poutalo k mé mrtvole. Marně. A tak jsem proseděla další noc na střeše. A nadávala, nemysle si, že ne. Duchové bohužel nespí, takže to byla dlouhá noc.

                Ráno ji ze zamyšlení vytrhl zvuk něčeho nemrtvého padající na něco vratkého, kterýžto objekt taktéž podlehl zemské gravitaci. Otráveně zavrčela a slétla dolů zjistit, do čeho zase vlezla. Do kbelíku. Onen kbelík se zachytil na noze zombí. A jelikož byl kbelík z kovu, tak cinkal o asfalt při každém kroku, který udělala. Putování za nejasným cílem totiž znovu započalo. Moje nehmotné já se čistě ze zvyku protáhlo a pak se rozletělo směrem, kterým se putování zdálo směřovat. Když se otočila, aby letěla zpět, uviděla zombí, které se stalo z jejího idola, jak následuje její rozkládající se mrtvolu.

„Vypadá to, že máš obdivovatele.“ Oznámila svému mrtvému já.

„I’m sorry, but could you help me?“ ozvalo se odněkud zezadu a s lehkým mihotáním se pár centimetrů nad zemí zhmotnil duch včera snězené celebrity.