Dnes jsem nešla do školy. Bylo mi špatně. Ráno od žaludku a
celkově psychicky. A hlavně se mi nechtělo. Kdybych tam něco potřebovala, dojdu
tam a odsedím si to. Jenže testy dnes nebyly žádné, a zápisy si nepíšu ani když
tam sedím. Tak co bych tam lezla, že? Ráno jsem se kroutila po posteli jako
žížalka, neb křeče. Pak jsem si stáhla nějaké RPG na mobil. Ano, už nemám
stařičkou nokiu, ale moderní huawei. Říkám mu Péťa. Textový roleplay se ukázal
být chabým, ale dostačujícím, takže jsem zbytek rána balila pubertální AI za
pomoci volby z přednastavených dialogů pubertálního klučiny. No. Byla jsem
nejlepší kamarád. Pak ji srazilo auto. Utrpěla ztrátu paměti. Time skip. A za
pět let se řízením osudu potkali znova. A tím to skončilo. Vyfriendzonovala mě
pubertální AI. To si beru jako osobní urážku. No každopádně. Přesunula jsem se
pak z postele do kuchyně. Ani nevím proč. Možná že tam bude tepleji.
Topení u nás doma totiž funguje lehce podivně a děda o patro níž nám nevěří že
na našem patře je zima. Bydlíme v rodinném domku, děda s babičkou v přízemí.
Ano, oni tam teplo mají, ale tím to asi tak končí. Seděla jsem v kuchyni.
Ani nevím, co přesně jsem dělala. Po nějaké době jsem se rozhodla že se osprchuju
a převleču. Okolo poledne opadly introvertní sklony, a protože jsem někde položila
usb ke klávesnici a myši, nemohla jsem hrát Skyrim. Rozhodla jsem se tedy
udělat něco do školy a zajít do knihovny. A cestou se zastavit u několika
pokéstopů Ano. Hraju pokemon go. Než mě
odsoudíte jako závisláka na moderních technologiích, nechte mě vysvětlit. Za A
nemůžu být závislá na mobilu, který jsem dostala včera. Za B pokemony jsem jen
spustila a nějakým zázrakem mi postava chodí v kruhu okolo našeho bloku
sama od sebe. Nevím jestli je to celoappkový bug, nebo jestli jsem prostě ta
čarovná, ale první večer jsem seděla hodinu a půl doma a dostala se na level
pět. Pak mi došly pokebaly. No a dnes jsem tedy vyrazila na lov. Normálně bych
šla ven i tak. Potřebovala jsem rozchodit myšlenky. Mám zlozvyk přemýšlení až
moc. No. Díky pokemonům jsem nechodila jako bludná ovce, ale má cesta vždy
někam směřovala. Zjistila jsem, že to má přímo terapeutické účinky. Než se
začnete chytat za hlavu, data jsem zapínala vždy jen u stopu a při chození jsem
je měla vypnutá. Zpět k terapeutickým účinkům. Dalo mi to pocit odůvodnění
mých akcí. Byla jsem na procházce, toulala se po okolí, ale vždy jsem se
snažila někam dojít. A když jsem došla, nastavila jsem si v mysli nový
cíl. Přítomnost teček na mapě to značně usnadňuje. Nakonec jsem se odhodlala
dojít i do knihovny, kde jsem si vybrala povinnou četbu a zamířila domů.
Proč tedy hraji pokemon go? Několik důvodů. Vždy jsem chtěla
hrát nějakou pokemon hru, ale nikdy mi to nebylo dovoleno. Počítačové hry s výjimkou
zoo tycoon mi nebyly povolovány. Velmi dlouho. Druhým důvodem je odůvodnění
náhodných hodinových procházek po okolí. Bude jednoduší vysvětlovat, že jdu
hrát pokemony, než že se prostě potřebuju jít jen tak potulovat po ulicích a na
nic nemyslet. Třetí a neméně důležitý důvod je, že jsou ty malý příšerky
roztomilý. Včera jsem strávila pět minut jásáním, protože jsem chytila svoji
první Eevee. Malé okamžiky radosti se musejí schraňovat, ne?
Team Instinct all the way
Žádné komentáře:
Okomentovat