Teaser

Ahojte.
Sibovala jsem horor? Slibovala!
Je tohle horor? Začátek
Bude to pokračovat? Pevně věřím, že jo!
Co takhle kdybych to pojmenovala Hněv Skaði? 

„Tohle byl špatnej nápad, moc špatnej nápad.“

„Zdrháme“

„Jo, to zní líp“

„Nemel a BĚŽ!“ chytil mě za ruku a táhl pryč. Jenže kam jsme měli jít. Dvaapadesát pitomých puberťáků uprostřed zmrzlé divočiny. Na pláni byl sníh až po stehna, v lese o trošku nižší, a to rozhodlo. Vyrazili jsme mezi stromy. Ostré hrany větví vyvstávaly z temnoty a jejich stíny jako by tančily na zemi před námi. Slyšeli jsme jak někdo ječí. Neměli jsme ani čas ani odvahu zastavit se a zjistit, kdo to je. Čím dál jsme byli od táboráku, tím víc jsme se museli spoléhat na mdlé světlo baterky. Úzký kužel světla kroužil po sněhu.

„To ticho se mi nelíbí“

„Šššt“ pokoušel se mě umlčet Erik.

„Jestli se bojíš, že nás uslyší, buď vklidu, nemusí se namáhat, stačí jít po stopách a“ dal mi ruku přes pusu, takže zbytek mého proslovu splynul v hysterické huhlání. Jo, to jsem já, když jsem ve stresu, mluvím. Šli jsme dál a snažili se držet směr. Pod nohama nám vrzal sníh a pomalu, ale jistě prosakoval přes všechny ty tak zvané nepromokavé vrstvy. Pak najdnou les skončil. Sníh před námi se ale zdál poměrně nízký.

„Třeba to už je silnice“ zašeptal Erik. Viděli jsme sotva pár kroků před sebe. Včerejší sněhová nadílka mohla všechny stopy po provozu zahladit. Mohla to být silnice stejně tak dobře jako cokoliv jiného. Opatrně jsme vyrazili kupředu.

„Neměla by být až dál?“

„A co by to tak bylo jiného?“ zamumlal přes rameno, takže jsem mu stěží rozuměla. Tohle se mi nelíbilo. Mnohem bezpečěji jsem si připadala mezi stromy. „Musí to být silnice“ Něco pod námi zapraskalo a Erik znejistěl. O mě se to říct nedalo, znejistění jsem měla dávno za sebou, já byla posraná až za ušima.

„Pokud tohle je silnice tak co bylo tohle?“ zastavila jsem se

„Nic, nejspíš nějaká větev, nebo“ přerušilo ho další zapraskání „něco?“

„Tohle se mi nelíbí, pojď, kousek se vrátíme a půjdeme mezi stromy“ navrhla jsem a zatvrzele odmítala jít dál. Nejspíš na důkaz, že to nic nebylo, udělal další krok vpřed a dupl.

„Vidíš? Nic to…“ Nedomluvil. V jednu chvíli se na mě sebevědomě usmíval, pak se mu na tváři mihla hrůza, a pak s ostrým prasknutím zmizel. Ve sněhu zůstala ležet baterka, která vrhala světlo na zčeřenou hladinu jezera.

„ERIKU!!!“ zakřičela jsem a vrhla se k díře. Udělala jsem krok a zastavilo mě křupnutí. Ztuhla jsem a zadržela dech. Pokud napočítám do pěti a nic se neozve, udělám další krok, přesvědčovala jsem se. Ještě nikdy se mi nezdálo pět vteřin tak dlouhých. Opatrně jsem přenesla váhu na jednu nohu, abych mohla udělat krok. „Eriku?“ neodvážila jsem se víc, než zašeptat. Odpovědělo mi praskání ledu. S odevzdaným výrazem jsem zavřela oči. Tak takhle končí můj život. Někde v zapadákově zahučím pod led a s trochou štěstí mě ani nikdo nenajde. Ale jak čas plynul, podezřele dlouho se nic nestalo. Dokonce i praskání přestalo. Pootevřela jsem jedno oko, ulehčeně si vydechla, a v ten moment se led rozhodl povolit. Se zaječením jsem se propadla do ledové vody.