to se divíte, že píšu dřív než po měsíci, co? Popravdě já taky.
Lehce depresivní básnička. Trošku inspirovaná Cínovým vojáčkem a psána pod vlivem tohoto a čaje s nutelou.
Široký úsměv plný štěstí
barva už je dávno suchá
cítíš se jako bys dostala pěstí
za co jsi prodala svého ducha?
V zádech zaražený klíč
póza pevně určená
koho zajímá, že chceš pryč,
že připadáš si mučená?
Tančíš pro potěchu zraku
nemáš povolený pláč
tvůj svět je pevně daný
co jsi vlastně zač?
Svět se kolem mě točí
nebo se točím já?
Chce jenom zavřít oči
a sama sebe se ptá.
Možná jsi chtěla někam patřit
být šťastná, mít svůj svět.
Bojíš se vzhlédnout a mříže spatřit,
tak strašně chceš jít zpět.
Zpěvný ptáček v kleci
Smutný vojáček z cínu.
Jsme jenom zlomené věci,
na koho házet vinu?
Chceme pryč, chceme jít.
někam daleko kde můžeme žít.
Zůstáváme na svých místech a bojíme se hnout.
Co když prostě zastavím a zkusím boty zout?
Nechám je za sebou a půjdu dál.
Třeba na ně narazí, kdo z dálky se mi smál.
Obuje je, zažije
bolestí se zeblije.
Ach jaký to krásný den…
no škoda, že to byl jenom sen.
Točím se dokola v tom mém malovaném světě
Jak se může zoufalství skrýt v tak jednoduché větě?
Bolí, bolí, bolí, bolí.
Říká a zároveň se bojí.
Vítr ji snesl až k hromádce popela
byla tak krásná, škoda, že shořela.
Popel a dým, byl tady oheň.
Příběh tu končí, tak teda sbohem.
Bože to je krásný! :-) Depresivně krásný!
OdpovědětVymazat