Velký karneval Benátský

Ahojte. Dneska mám chuť zabít MHD, ale to mi nebrání Vám sem něco napsat. Jen bych Vás ráda informovala o tom, že jsem v pondělí stála v dešti asi hodinu na zastávce...možná i dýl...a ono nic nepřijelo. Tak pro mě nakonec přijeli autem. V úterý. Ráno jsem musela do města. Samozřejmě, že nic nejelo. Jak jinak. Takže znovu auto. Odpoledne už sem tam něco jelo, ale projistotu sem si zařídila znovu odvoz. A dneska ráno. Dvacet minut na zastávce a pak takovej KID v buse, co měl obří baťoh na zádech (nemohl si ho sundat?) co si stoupl do dveří a blokoval (mozek? ne? nic? okej)
Ale co no.
 Dnešní povídka byla vymyšlená tehdy v Itálii, ale k tomu, abych ji nějak přijatelně upravila, jsem se dostala až teď nedávno. Takže to je důvod, proč je tu až teď. Dnešní část je bohužel krátká, ale druhá to vynahradí. Jiný styl rozdělení by totiž postrádal logiku, což nechi. Stačí, když chybí mě.
UPDATE :D
hodím Vám to sem celý :D Ať máte radost

                Zešeřilo se a zapadající slunce zabarvilo vodu v kanálech Benátek do ruda. Do ulic vyšly první lidé v maskách. Byl den velkého karnevalu. Jako každý rok, i tentokrát se brzy po západu slunce ulice zaplnily přehlídkou nejrůznějších tvorů a zvířat. Kníže v masce lva, spolu se svojí dcerou, bílou labutí, zářili všude, kam vkročili. Ale nebyli jediní urození, kteří ten večer zamířili do ulic. Dva princové ze vzdálené říše dnes sestoupili z nebes, aby se pobavili.

„Tak co, bratře. Nezajdeme si do krčmy. Vsadím se, že tam bude dost krásných dívek“ oslovil blondýn v masce slunce svého společníka. O něco menšího mladíka se škraboškou posázenou peřím, která z něj dělala sokola.

„Noc sotva začala a ty bys její krásy chtěl zahánět vínem?“ odpověděl.

„Já hledám krásy pod dívčími sukněmi, ty ve chladné noci. Někdy ti nerozumím.“ Bručelo slunce

„Jsem si jistý, že na dně poháru najdeš méně žen než v ulicích.“

„Ty a ty tvé chytré řeči. Moc dlouho jsi nasával moudrost knih, bratře, a zapomněl jsi, jaký je život doopravdy. Hledej si tedy své krásy noci, až tě její chlad omrzí, najdeš mě tam, kde bude život nejvíce hoden žití.“ Dokonči větu, když se začal ztrácet v její délce. Nikdy nebyl na dlouhé řeči. Rychlou chůzí zamířil do první budovy s vývěskou hostince. Mladý princ v masce sokola pokračoval ulicemi sám.

                Po chvíli narazil na bál, na kterém se sešla téměř celá vyšší vrstva. Nenápadně se vetřel dovnitř a pak už jen tančil. Nejvíc s dívkou v masce bílé labutě. Občas prohodili pár slov, ale jinak se na sebe jen usmívali. Ani jeden se nezajímal o jméno toho druhého.

                Noc pokročila a hrabě poslal svou dceru domů. Bílá labuť se nejprve mračila a nechtěla, ale její otec byl neoblomný. Osobně dohlédl, aby nastoupila do gondoly. Ale co už neviděl, bylo, že za prvním rohem vystoupila a poslala sluhy s gondolou domů samotné. Mladá dívka s maskou labutě kráčela ulicemi a kochala se hvězdami. Postupně zacházela do opuštěnějších uliček a zpočátku si nevšimla, že ji někdo sleduje. A když jí to došlo, bylo už pozdě.

                Noc prořízlo zaječení. To, co obyčejní lidé přešli jako člověka, který spadl do kanálu, princovy uši, zvyklé na bitevní vřavu, rozpoznaly jako člověka v úzkých. Dokud byl v davu, pouze zrychlil krok, ale jakmile se dostatečně vzdálil, rozběhl se. Zahnul za roh a uviděl tři muže, kteří okrádali labuť. Vytáhl dýku a zaútočil na útočníky. Za chvíli se váleli na zemi. Otřel čepel dýky a pak pomohl na nohy třesoucí se dívce.

„Ublížili vám?“ zeptal se potichu. Nedokázala ze sebe vypravit slovo a tak jen zavrtěla hlavou. Vzhlédla a setkala se s jeho pátravým pohledem. Jemně jí otřel slzu a ona se o něj opřela. Objal ji a šeptal utišující slůvka. Trvalo dlouho, než se přestala třást.

„Děkuji.“ Zašeptala po chvíli. „Až tohle otec zjistí, zblázní se. A co teprve, až se dozví, že jsem šla domů sama. Pěšky.“ Posteskla si.

„Nepůjdete sama. Doprovodím vás. Na krásnou dívku, jak jste vy, číhá v nočním městě mnoho nebezpečí.“ Prohlásil sokol.

„Jak můžete vědět, jak vypadám, když mám masku?“ zeptala se červenající se dívka.

„Krása nejde ukrýt za maskou. Září jako hvězda.“ Usmál se a nabídl jí rámě.

„Tak tedy děkuji pane.“ Přijala a společně zamířili do noci.

                Procházeli uličkami a opět se vrátili do širších ulic. U mola našli knížecí gondolu. Sluhové, kteří se měli vrátit domů, si vesele pili. Princ v masce sokola pomohl dívce nastoupit, přičemž si pro sebe ukradl letmé políbení, a ujal se vesla. Vyjeli do noci a zůstalo po nich jen pár zčeřených vlnek.

                Pomalu pluli nočním městem. Dívali se na sebe. Mlčeli. Pak gondola přistála u mola a jestřáb pomohl dívce vystoupit. Úklonkou se s ní rozloučil, i když věděl, že ji brzy znovu uvidí. S pomocí magie bylo snadné, tak směšně snadné zjistit, které okno vede do jejího pokoje. S lehkostí se vyhoupl na balkonek a zaťukal na sklo. Dívka otevřela a on vklouzl dovnitř.

                Druhý den v zlaté síni seděli u stolu dva bratři. Ten, který se včera večer pyšnil zlatým sluncem, tupě hleděl do ohniště. Černovlasý snídal nějaký druh ovoce.

„Tak co? Kolik dívek jsi našel na dně poháru?“ zeptal se blondýna po chvíli ticha

„Žádnou.“ Přiznal neochotně. „Ale určitě je víc dívek v hostinci než v mrazivých ulicích.“

„Já jednu našel.“ Informoval jej.

„Vážně?“ pochyboval starší bratr. „A jak se jmenovala?“

„Nejsem si úplně jistý. Tamní hrabě. Kolik má on dcer?“ začal uvažovat černovlasý

„Ten? Jenom Lucy co já vím. A hlídá si ji jako klenot. Téměř víc, než svoji sbírku broušených diamantů.“ Podařilo se princi vytvořit souvislou větu.

„Tak už vím, jak se jmenovala.“ Prohodil nevinně mladší princ a pohrával si s něčím, co se po bližším pohledu ukázalo být labutí vybroušenou z diamantu.