Prolog
Probudila se výkřikem. Posadila se na posteli a nevidomě
zírala do tmy kolem. Vždy když zavřela oči, JE viděla. Jako obraz vypálený pod
víčky. Za železnými dveřmi stáli vojáci. Zamřížovaným oknem pronikal studený
horský vzduch. Sklo z nerozbitného materiálu vyrazila už dávno. Nikdo se
neobtěžoval to opravit. Věděli, že nemůže onemocnět. Ne po tom co se stalo.
Podívala se na sebe do zrcadla, které jako zázrakem přežilo všechny ty, všechny
ty nehody, které se udály. Čím dál víc se svého odrazu bála. Bála se sebe.
Toho, co se z ní stalo. Černé vlasy rámovaly bílý obličej, ze kterého se
dívaly ledově modré oči s černým proužkem kolem duhovek. Ty oči
znervózňovaly i ji samotnou, téměř stejně jako všechny ostatní. Cukla hlavou a
přešla k oknu a nadechla se vzduchu. Cítila blížící se bouři. Cítila, jak
se jí chlad zakusuje do šedé vězeňské uniformy. Cítila vločky, snášející se
z temné oblohy. Víc než to. Byla každou tou vločkou. Ale zároveň cítila
metry železa a betonu, které ji obklopovaly. Několik sněhových krystalků se
rozpustilo na ramenou stráží, které stály dole pod oknem. Vedení už se
přesvědčilo, že umí létat. Tím, že ji v hangáru vytáhly na trámy pod
střechou a shodili ji dolů. Na okamžik zavřela oči ve snaze opustit alespoň v představách
tenhle svět bolesti a strachu. Marně. Před očima jí opět povstaly přízraky
minulosti a připomněly jí kdo je. Co je. Pomalé kroužení sněhu se postupně
měnilo v divoký tanec bílé stěny. A čas se dál otáčel.
Vojáci přede
dveřmi si narovnali límce. Zpoza dveří se linul chlad. Vědci zírali do
počítačů. Otáčeli kolečky a mačkali čudlíky. Ne že by tomu stráže rozuměly.
Měly pouze dohlédnout na bezpečnost. Nikdo nevěděl, co se stane, když vystaví
Objekt 7350 bodu nula. Tedy nejstudenější teplotě, kterou jsou schopni
vytvořit.
Stála
v krabici. Ne že by měla na výběr. Najednou na ni začal téct tekutý dusík
a odpařoval se teplotou jejího dechu, který postupně chladl. Po několika
minutách dusík zůstával tekutým a hromadil se na podlaze. Jeho hladina
stoupala, až dosáhla stropu. Nemohla se utopit. To už také věděla. Ale zimu
ještě netestovali. Chlad se jí zařezával do každé částečky. Stála naprosto
nehybně. Dusík začal houstnout, jak se na stěnách a v jejích vlasech
začala usazovat ledová krusta. Uvědomovala si přístroje, které tu zimu
vytvářely. Cítila, jak se ohřívají tím, jak se namáhají. Nebála se smrti. Byla
spíš zvědavá. Zabije ji tohle, nebo další věc, kterou na ni vymyslí? Tekutina
postupně tvrdla, až z ní byl blok ledu. Její krev byla už dávno jako kámen,
ale ona dál přežívala. Štípalo to. Teplota dál klesala. Vlastně tomu sama
pomáhala.
Vědci
najednou začali nervózně pobíhat od jednoho přístroje k druhému.
„Co se děje? Mluvte se mnou!“
Nařídil poručík.
„Buďto se nám rozbil teploměr, nebo
teplota uvnitř nekontrolovatelně klesá.“
„Nekontrolovatelně klesá? A to je
špatně?“
„Ano pane. Už jsme přesáhli bod
Nula.“
„Zrušte to. Opakuji. Zrušte akci
Permafrost.“
Teplota
začala opět stoupat. Stroje na výrovu zimy se zastavily a rozběhly se jiné,
které pumpovaly horkou tekutinu a snažily se prohnat ji kolem stěn nádrže, aniž
by cestou zmrzly. Trochu zklamaně nechala zimu odejít. Led postupně měkl, až se
z něj stala rychle se odpařující tekutina. Dovnitř se nahrnuli těžkooděnci
a mířili na ni spoustou různých zbraní. Jako kdyby to mělo nějaký smysl utíkat.
Odvedly ji zpět do její cely a opět znásobili stráže. A na seznamu si odškrtnuli,
že ani chladem ji nezabijí. Na podlaze z betonu byla vrstvička sněhu,
který našel cestu k zamřížovanému průzoru. Mávnutím ruky ji změnila na
sněhuláka s očima z kousků ledu. Začal se procházet kolem. Potom se
otevřely dveře a dovnitř nakoukla hlaveň plamenometu. Postava ze sněhu udělala
poslední krok, než se rozpustila na obláček páry, která se usadila na ploše
zrcadla a tam zmrzla, tvoříc na skle mozaiku.
Žádné komentáře:
Okomentovat