Ne-tak-obvyklý-styl

Ahojte. Dneska jsem se rozhodla vám sem dát fanfikci na něco jiného, než jsou Avengers nebo Doctor who. A to Delenu. Seriál upíří deníky. Za normálích okolností bych to asi nepsala, ale kámoška s zažádala ať jí taky něco naíšu a když ji to baví, tak proč ne že?
Tímto zdravím Theru Cizer :D (doufám, že to čteš :P )

                Elena seděla na lavičce v parku a byla duchem nepřítomná. Čekala na Stefana, se kterým potom měla jít do restaurace. V podstatě si neuvědomila, že před ní někdo stojí, než ji ten tajemný oslovil.

„Ahoj.“ Řekl potichu

„Damone co tu chceš?“ vyskočila okamžitě na nohy

„Musím ti něco říct Eleno.“ Skoro zašeptal

„Tak spusť.“ Přikývla opatrně

„Já už takhle prostě dál nemůžu žít. Miluju tě. Nevím, co se s tebou stalo, že jsi na to zapomněla.“ Chvíli bylo ticho. Pak se Elena rozesmála.

„Seš směšnej. Už nevíš, co bys dělal, tak si ze mě takhle uboze střílíš? Jdi pryč a nech mě být“ zamračila se na něj.

„Tak tedy sbohem.“ Zašeptal a způsobil, že zapomněla. Rychle odešel.

Po několika minutách přišel Stefan a našel hysterickou Elenu.

„Co se ti stalo?“ zeptal se starostlivě

„Byl tu Damon. Byl tu Damon a nejspíš mi něco udělal a pak mi vymazal vzpomínky. Co když už to dělá delší dobu? Umíš to zrušit. Vím, že jo. Už jsem tě to viděla zrušit. Zruš všechny upírský zapomínací triky, co na mě byly použitý. Prosím“ vyhrkla

„Jsi si jistá?“ zeptal se pomalu. Rozhodně přikývla a tak se jí zahleděl do očí a udělal, co chtěla. Chvíli jen stála, jak se jí vzpomínky vracely.

„Můj bože Damon“ někam se rozběhla. Stefan běžel za ní a volal na ni.

                Když doběhla k sídlu Salvatorů a zalomcovala zamčenými dveřmi, zaslechla výstřel. Dřevo povolilo a ona vběhla dovnitř a pak nahoru po schodech do Damonova pokoje. Na zemi ležel revolver, ze kterého ještě stoupal dým. Samozřejmě, že upír se nemohl zastřelit, ale dřevěná kulka stála za zkoušku. Bylo by to rychlejší než kolík. Ale ani kulka vyrobená ze dřeva nemohla zabít upíra. A tak tam ležel, s kolíkem v srdci, muž, který utekl smrti jen proto, aby se k ní vrátil. Elena se sesula podél zdi, tvář jí brázdily řeky slz. Za sebou zaslechla Stefana. Dívala se na scenérii před sebou přes mlhavý závoj. Na Damonovo mrtvé tělo, na revolver ležící mezi nimi. Ve zbrani byl ještě jeden náboj a ona najednou věděla, co udělá. Nemohla s ním sdílet život, budu spolu navěky ve smrti. Rychle, aby Stefan nestihl zareagovat, se natáhla pro zbraň a otočila ji proti sobě. Sídlem se rozlehl tento den už druhý výstřel a krev zkropila stěnu.

                V pokoji ležely dvě mrtvoly, tvrdili jim, že se k sobě nehodí. Dělilo je několik desítek let věku. Každého zajímalo něco jiného. Ale na tom už nezáleželo. Smrt všechny rozdíly smazala. Odešli spolu a společně byli i pohřbeni.