Druhý den v bytě 46 v paneláku č. p. 21 dlouho nic
nejevilo známky života. Až okolo půl druhé se konečně Mischell probudila.
Odsunula Eowyn, rezavou kočku, která jí ležela na kolenou a vyhrabala se
z postele. Za deset minut už nevypadala tak strašně jako příšera, teda
vlasy už jí netrčely víc než obvykle. Dala vařit vodu na čaj a zapnula
notebook. Na emailu měla novou zprávu od Jaye. V příloze bylo několik
videí a obrázků.
„Tohle jsem včera natočil, pořád ještě tvrdíš, že UFO
neexistuje?“ přečetla polohlasně. „Tvrdím a tvrdit to budu, dokud neuznáš, že
duchové a přízraky jsou reálné.“ odepsala dřív, než otevřela přílohy. Tahle pře
trvala už dlouho. Klikla na tlačítko odeslat a zkopírovala videa na pevný disk.
Až bude čas, tak se podívá. Potom rozkřikla svůj blog. Dva nové komentáře.
Usmála se a naťukala odpověď. Konvice zapískala a tak si zalila čajový sáček ve
svém oblíbeném hrnku s pacičkami. Znovu si sedla k počítači. „Tak to
by bylo. Povinnosti vyřešené, teď co uděláme s tím příběhem?“ zeptala se
Eowyn, která si sedla na klávesnici, jak to ráda dělala. Ta samozřejmě
neodpověděla.
Večer ji
vyrušila SMS. Otevřela ji. Odesílatel byla Ellen.
„Kluci vymysleli filmovej večer, počkáš na mě u výtahu?“ I
když venku bylo teprve šero, Ellen se očividně bála jít sama. I když to
znamenalo jenom přejít kolem tří domů. Mischell odeslala pozitivní odpověď a trochu
se upravila. Seběhla jedno patro po schodech a tam už přecházela Ellen.
Vypadala poměrně vystresovaně.
„Su ještě pořád vyklepaná z toho včerejška. Pořád mám
pocit, že mě někdo sleduje. Dokonce sem i vyhrabala pepřák ze skříně.“ Pousmála
se nervózně a poklepala si na kapsu.
„Tak teď jsem ráda, že jsem na tebe nevybafla.“ zasmála se
Mischell. „Jdeme?“ Odpovědí jí bylo nervózní pokývnutí a tak šly.
Výběr filmů
byl kupodivu dobrý. Samozřejmě nesměly chybět hvězdné války, ale jak se venku
stmívalo, temněla i atmosféra volených děl. Nakonec skončili u hororu. Něco o
mimozemšťanech, objevujících se a mizících v zelených záblescích,
unášejících lidi. Když film skončil, Ellen byla na pokraji psychického
zhroucení. A tak zapnuli světla a chvíli jen tak seděli a povídali si. Pak
kluci navrhli, že si pustí ještě jeden horor, ale Ellen chtěla jít domů. A
hned. A určitě ne sama.
„Tak se bavte kluci, já už taky půjdu.“ zvedla se Mischell
spolu s Ellen. Při odchodu ještě ukořistila megabalení marshmallowns a pak
už šly. Když se za nimi zavřely dveře a pruh světla dopadající na chodník
definitivně zmizel, obě se otřásly. První vykročila Mischell. Za ní si
pospíšila i Ellen, protože nechtěla, vážně nechtěla zůstat sama. Šly a pouliční
osvětlení vrhalo divné stíny. Například tamto auto. Jeho stín vypadal jako
nějaká příšera. Ale bylo to jen auto. A pak se najednou objevil TEN pocit. Ten strašně
špatný pocit. Neuvěřitelně děsivý pocit. Ten pocit že se něco stane. Právě když
chtěla zastavit, se to stalo. Zpoza popelnic někdo vykročil. Chtěl něco říct,
ale Ellen vyjekla první.
„Táhni pryč a nech nás napokoji.“ Zapištěla a snažila se
vytáhnout sprej.
„Víš ty vůbec, kdo já jsem smrtelnice?“ Zeptal se ten chlap
posměvačným tónem. Mischell jeho směrem kopla plechovku, která ležela na zemi.
Ale ta jím jen projela a on zmizel v zeleném záblesku, jen proto, aby se
vzápětí se stejným efektem objevil těsně za nimi a ušklíbl se. „Jste ubohé.
Patetické smrtelnice vystrašené jako pár králíků….“ Nedomluvil. Ellen se totiž
konečně podařilo vyprostit pepřák a tak mu namířila přímo doprostřed obličeje a
zblízka zmáčkla spoušť. Chlapík začal kašlat a slzet okamžitě. Za krátkou
chvíli se sesunul na chodník a lapal po dechu. Ellen běžela domů.
„No super“ Zavrčela Mischell. „Žiješ ještě?“ zeptala se toho
týpka. „Jo, blbá otázka, vím. Tak dělej, vstávej. Nebo tě baví se válet
v odpadcích?“ Když nevypadal, že se v nejbližší době chystá zvednout,
chytla ho za ruku a vytáhla nahoru.
„Všichni zaplatíte. Já jsem bůh. Jak se opovažujete na mě
zaútočit“ podařilo se mu říct mezi záchvaty kašle.
„Jo, jo, něco podobného už jsem od tebe slyšela. Trošku ten
božskej dojem kazí to, že slintáš a teče ti z nosu. O tom, že máš oči rudý
jak laboratorní myš ani nemluvím.“ řekla a táhla ho ke schodům do budovy. „Seš
zatraceně těžkej, víš o tom?“ zasupěla.
„Jak se opovažuješ. Já jsem tvůj král“ vyrazil ze sebe.
„Šetři dechem, budeš ho ještě potřebovat.“ osekla mu a
opřela ho o zábradlí, protože potřebovala najít klíč. Vypadal, že se každou
chvíli sesype. „Notak. Stůj…Drž se toho plotu a nepadej. Jestli se skutálíš ze
schodů tak na tebe kašlu, jasný?“ odemkla dveře a vtáhla ho dovnitř. „Už ten
plot můžeš pustit ty magore.“ zasupěla, když to zezačátku vypadalo, že půjde i
se zábradlím. Před výtahem museli chvíli čekat. Když se otevřely dveře, trochu
sebou cuknul. „Co je? To jsi nikdy neviděl výtah?“ zeptala se, zatáhla ho
dovnitř a zmáčkla tlačítko poschodí. Celé ty dvě minuty se jí držel jako klíště
a očividně si oddechnul, když vystoupili.
V bytě
ho nasměrovala do koupelny. Vzala ručník, namočila ho a připlácla mu ho na
obličej. Nechala puštěnou vodu v umyvadle a odběhla se přezout. Když se
vrátila, vypadalo vše pořád stejně. Chlapík seděl na zemi a u obličeje si držel
mokrej ručník.
„Ty seš asi hodně mimo, co?“ Zeptala se ho a začala mu
oplachovat zbytky spreje. Přitom si ho trochu prohlédla. Černé vlasy, tyrkysové
oči. Byl celkem hezkej. Až na to že vypadal, jako kdyby vylezl z natáčení
středověkého filmu. No, spíš fantazy. Vlastně vypadal celkem dost jako Loki,
který byl v Avengers. Až na to že tahle verze seděla a krom občasných
záchvatů kašle se skoro nehýbala. A na zadní části kabátu měl rozmazaný psí
bobek.
„Dej sem kabát.“ Řekla, když ho zavila nejhorších nánosů
spreje.
„Proč?“ zachrčel.
„Protože na něm máš rozmazaný produkt psího tlustého
střeva.“
„Co?“
„No prostě psí hovno.“ Zasmála se. Byl ještě dost mimo,
takže mu musela pomoct a málem ho uškrtila na jedné přezce, kterou zapomněla
rozepnout. „Proč to je tak složitý…“ Zanadávala a rychle svou chybu napravila.
Pak toho Lokiho, jak ho v duchu začala označovat, vytáhla na balkon. „Hezky seď
a dýchej.“ Přitom mu nenápadně odepnula popruh s dýkou, kterého si všimnula.
V notebooku rychle vyhledala obrázky filmového Lokiho. Vypadal stejně jako
ten, který jí seděl na balkoně.
Zatímco se
vařil čaj, její mozek běžel na plné obrátky. Nakonec otevřela marshmallowny a se
dvěma hrnky čaje se vrátila na balkon. Hodně ji překvapilo, že tam pořád ještě byl.
Seděl u stěny, hlavu opřenou a zavřené oči. Vypadal, že spí. V obličeji se
mu mísily vrásky od smíchu a od starostí. Trochu se zavrtěl, jako by vycítil,
že ho někdo pozoruje. Mischell položila hrnky i sáček se sladkostmi a trochu
s ním zatřásla.
„Loki? Spíš?“ Zašeptala otázku. Cukl sebou a prudce otevřel
oči. Chvíli poplašeně těkal pohledem sem a tam. Potom si uvědomil, kde je, a
uklidnil se. Napětí z jeho obličeje ale nezmizelo. Zamračil se.
„Teď už očividně ne. A nevzpomínám si, že bych ti říkal, kdo
jsem.“
„Jo, seš nezdvořák“ zasmála se. „Kdyby tě to zajímalo, tak
jsem Mischell. Chceš čaj nebo marshmallowny?“ Zeptala se a zatřásla mu sáčkem
s bonbony před nosem.
„Co je to druhé?“ Zeptal se opatrně a vzal si nabízený hrníček.
„Ty neznáš Marshmallowny? Člověče, odkud jsi sem
přišel?“ Zasmála se a vytáhla jeden
kousek. „Marshmallowny. Sladká pěnovitá hmota. Jí se to“ Vysvětlila a názorně
předvedla.
Když mu potom se sáčkem znova zatřásla před obličejem, jeden
si vzal. Jeho výraz, když cukrovinku žvýkal, byl velmi komický, takže se
Mischell rozesmála.
„Neboj, Marshmallowny nevybuchují.“ Vyprskla. Loki nasadil
znechucený výraz.
„Teď jsi mě tou hmotou poplivala.“ Prohlásil, čímž způsobil,
že Mischell vyprskla i čaj, který právě pila. Ten přistál na stejném místě jako
Marshmallowny.
„Ty blázne. Chceš mě utopit?“ Zeptala se ho a smíchy se
musela předklonit.
„Jsi nechutná.“ Prohlásil a jednou rukou si kryl vršek
hrnku.
„Joo. Takže psí bobky na zádech ti nevadí, ale trocha čaje
jo?“ Zeptala se a snažila se udržet vážnou tvář. Marně.
„Psí bobky? Co jsou bobky? To se taky jí?“ Zeptal se
naprosto vážně. To už nevydržela. Sesunula se na podlahu a otřásala se záchvaty
smíchu.
„Ne. Nejí. Psí. Bobky. Výkaly. Hovna. To. Se. Fakt. Nejí.“
V momentě, kdy mu došlo, co myslí, se zatvářil, dalo by se říct, že
zděšeně.
„Kdo měl na zádech psí ‚bobky‘?“ Zeptal se. Ukázala na něj
prstem, protože neměla dost vzduchu na odpověď.
Trvalo asi
pět minut, než se přestala smát. Potom se podívala na Lokiho. A rozesmála se
znova.
„Měl. Měl ses vidět. Ten výraz. K nezaplacení.“ Protočil
oči vsloup a napil se čaje.
„Kdy bude večeře, smrtelnice?“ zeptal se, když se konečně
přestala smát.
„Nejmenuju se Smrtelnice.“ odsekla.
„Jméno mě nezajímá. Jsem bůh.“
„Tak tím pádem mě nezajímá, že máš hlad“ Převrhla na něj
skládací židli a vběhla do bytu. Zavřela za sebou dveře a otočila klíčem.
„Dobrou noc“ Řekla přes sklo a pak ke dveřím ještě přisunula křeslo.
„Co si myslíš, že děláš smrtelnice? Jsem tvůj král. Hned mě
pusť ven.“ Ozval se po chvíli.
„Tak zaprvý. Nejsem žádná smrtelnice, ale Mischell. Zadruhý
se opakuješ. Zatřetí myslím že jdu spát. A jestli nechceš, abych vzala kýbl a
polila tě, tak buď zticha. Na tom lehátku se spí celkem dobře.“ Odpověděla a odpočítávala
na prstech.
„Je zima.“ Konstatoval.
„To přežiješ.“
„Je zima a nejsou tady přikrývky.“
„Já vím“
„Budu nemocný“
„To přežiješ. Můžeš si za to sám, nemáš štvát“
„Jsem bůh. Musíš poslouchat.“
„Opakuješ se.“
Další jeho námitky ignorovala a tak postupně utichly. Po půlhodině se znovu ozval.
„Je tu vážně zima.“ Mischell zafuněla a podívala se
k balkonu. Nejspíš tam zima vážně byla.
„Mischell?“
„Takže ty víš, jak se jmenuju. Páni. Já myslela, že jsem
jenom smrtelnice.“ Odpověděla kousavě. Zajímala ji jeho reakce. ¨
„Pustíš mě dovnitř Mischell?“
„Ne“ Byla pevně rozhodnutá ho nechat přes noc na balkoně.
Když fungovalo dát kočku někam potmě jako trest, tak proč by nemohlo fungovat
nechat někoho si hezky popřemýšlet venku v zimě. Jenom ať si trochu
přehodnotí chování. Po chvíli se ale trochu slitovala a oknem po něm hodila
deku. Chvíli čekala. Bylo ticho. „Říká se ‚děkuju‘ kdyby tě to zajímalo.“
zavrčela a šla spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat