Zobrazují se příspěvky se štítkemWritingInTheDepression. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemWritingInTheDepression. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 2. ledna 2017

čtvrtek 29. září 2016

Inkoust na vodě

Ahojte 
menší veršovánka...popravdě se spíš můj mozek vyblil do texťáku a já to teď publikuju...co už 

neděle 17. července 2016

čtvrtek 25. února 2016

Oheň

Ahojte
asi ze mě bude poeta.
Ano, měla bych něco psát častěji, jinak se nikam nedostanu, ale co už. Kdy jsem naposledy udělala něco co jsem měla?

pondělí 19. října 2015

Papírová tanečnice

Ahojte
to se divíte, že píšu dřív než po měsíci, co? Popravdě já taky.
Lehce depresivní básnička. Trošku inspirovaná Cínovým vojáčkem a psána pod vlivem tohoto a čaje s nutelou.

čtvrtek 10. září 2015

The story of one rabbit

Ahojte
tak jsem tu zase. Povídka je sice anglicky ale to zvládnete, já vám věřím.
This story might or might not be inspired by MontyPython

pondělí 10. srpna 2015

Něco co dělám často a něco co obvykle nedělám

Ahojte
Píšu pozdě a ještě k tomu ne to, co jsem slíbila, to dělám často.
Tentokrát je to taková jakási báseň. Ty si většinou nechávám pro sebe.

sobota 13. září 2014

Andělé

Ahoj. Dneska mám hodně tvořivou náladu, tak tu máte ještě takovou malou povídečku. Pokud hádáte, že mě zase chytla deprese, hádáte správně.

                Vyrůstal za zdmi, chránícími je před Bezkřídlými. Jak dospíval, postupně začal dostávat úkoly. Jejich plnění vyhánělo jeho sebevědomí do závratných výšin. Občas musel hlídat brány, a tehdy se naučil pohrdat Bezkřídlými. Tlačili se u mříží jako krysy. A tak je, jako ostatní Andělé, každý den odháněl, a oni se pořád vraceli. Naučil se neposlouchat nesmysly, které křičeli.
                Velká slavnost dávala oprávnění k výjmečnému rozptýlení nektarem. Andělé tančili a smáli se. Nevěděl, koho to napadlo, ale rozhodli se vydat do světa Za zdí. Přeletěli přes vrchol stěny a on i jeho dva přátelé byli za zdí. Potloukali se ulicemi a bavili se. A měsíc postupně mizel za obzorem a nahrazovalo ho slunce. Najednou se odevšad vynořovali Bezkřídlí. Tři andělé se rozběhli ke zdi. Už ji měli na dohled, ale najednou jeden z nich zakopl a spadl. Oba dva přátelé, kteří se na zdi otočili, mohli jenom šokovaně přihlížet, jak jejich přítel pohlcuje dav.
„Lucifere…“ Zašeptal jeden z nich. Pak seskočili na své straně ze zdi, a nechali jej za sebou. Dva dny o něm neměli žádné zprávy.
                Bylo ráno, druhého dne po té události. Probudil se s bolestí, která ho od té doby neopustila. Spěchal k bráně. Každodenní dav už se u ní hromadil a on se snažil procpat se kupředu. Konečně se jednou rukou zachytil za kov brány a přitáhl se nahoru.
„Gabrieli! Michaeli!“ zavolal na své dva přátele, kteří stáli na hlídce. Doufal, že ho nějak dostanou dovnitř a pak se všechno napraví. Ale oni mu nechápavě pohlédli do tváře. „To jsem já. Lucifer!“ Vykřikl zoufale, když se začali odvracet.
„Lucifer je Bezkřídlý.“ Slyšel Gabriela říkat.„Lucifer je mrtvý“
Křičel na ně, prosil, pak proklínal. S příchodem noci spolu s ostatními odešel. V následujících dnech se snažil proniknout do Ráje za zdí, ale marně. O svá křídla a tím i o své místo v Ráji přišel tehdy, když se přes něj přelil dav. Neměl se kam vrátit. Postupně si uvědomoval, že ostatní Bezkřídlí mají na zádech stejné jizvy jako on. Postupně mu docházelo, že všichni ti u Brány, byli kdysi andělé. Postupně v něm narůstala zloba.
                Jednoho rána k bráně nikdo nepřišel. Nikdo, krom posla, který prostrčil mřížemi pergamen a zmizel v záblesku ohně. -Koho odmítnete v Ráji, najde své místo v Pekle. Jednoho dne se vrátíme domů. Lucifer- Stálo na něm prostě.
                Kdesi dole, v hlubokých jeskyních seděl v pohodlném křesle Lucifer. V záři ohňů se jeho oči leskly rudě. Jeskyněmi se rozléhal třeskot kovaných zbraní a hukot netopýřích křídel.