Ptáci nezpívají, křičí, protože se bojí výšek. I přes to jsou volní. Jejich svoboda spočívá v možnosti
volby. Nemusí žít ve strachu. Můžou stáhnout křídla a v tichosti padat k zemi.
Když dopadnou, už se výšky bát nemusí. Nemusí se bát ničeho. A možná se pak
někdo zeptá, proč tu leží mrtvé tělíčko. Nebo si vyberou nebeskou klenbu. Budou
dál křičet strachy, ale nikdo to nepozná.
Budou si pochvalovat, jak to hezky zní. Budou se radovat z křiku o pomoc
kosa sedícího ve větvích. Nenapadne je, že pro kosa je každý vzlet boj s gravitací
a s vlastním strachem. Vidí jen zatřepetání inkoustových per a slyší
krásný zpěv. Jejich pozornost se stočí k druhému kosovi, který skáče po
větvičkách. Zpívá, jak hledá cestu dolů. Přihlížejícího to po chvíli přestane
bavit, krásný zpěv. Odejde, a kos na keři pod okny zůstane sám. Hopká dolů po
kmeni a zpívá. Z otevřeného okna po chvíli vyletí bota a přistane přímo
mezi třepotající se křídla. Kos padá dolů, sražen tou tíhou. Něco uvnitř se
zlomilo, už nemá sílu vstát. Leží a volá o pomoc. Okno nad ním se s prásknutím
zavře, až zachřestí tabulky skla. To kosa na chvíli umlčí. Kolem jde maminka a
děti ji tahají za sukni. Ukazují na polámané tělíčko a prosí, aby si kosa mohli
vzít domů a uzdravit ho. Maminka ale v kosovi vidí jen další zbytečnou
práci a tak kos zůstává tam kde je. Jeho zpěv se stává tiší a tiší, jak mu
dochází, že pomoci se nedočká. Jeho vyčerpané pískání přiláká toulavou kočku,
která v kosovi vidí lehkou kořist. Když se večer maminka s dětmi vrací
domů, najdou pod šípkovým keřem už jen hromádku pocuchaného peří.
Žádné komentáře:
Okomentovat