NevímJakSeToJmenuje 2

Ahojte
druhý díl, pořád nevím název

Skupinka mladých lidí se sešla v parčíku. Netrvalo dlouho a vzduch ztěžkl pachem cigaret. Kolovala láhev s alkoholem a všichni pomalu zapomněli na čas. Když se zešeřilo, i předtím pustý park zpustl definitivně a nastal čas pro těžší kalibr.

„Ukaž, co máš?“

„Něco novýho. Je na tom napsaný N01AH03“

„A co se s tím dělá?“

„Píchá se to ty debile.“

„Aha“

Hlouček ztichl. Sáček s drogou objel kolečko a během chvíle byl prázdný. Během deseti minut se všichni sesuli k zemi. Osoba, která byla do té doby ukrytá a nepozorovaná se k ležící skupině pomalu přiblížila a našla svou oběť. Mladou dívku, která pochrupovala napůl na lavičce a napůl pod lavičkou. Ve své sladké nevědomosti byla zvednuta a hozena přes rameno. Únoscovy kroky pak zamířily ke starému kostelíku, který se ztrácel v šeru nedaleko parku. Klika od zvonice lehce zavrzala, když se otevřely dveře. Farář tu nikdy nezamykal. Těžkými kroky stoupal únosce po točitých schodech nahoru, ke zvonu. Na vrcholku byla dívka položena na zem a na hrudník jí byl zavíracím špendlíkem připnut potištěný papír. Únosce a vbrzku i vrah se postavil na schodky, které umožňovaly dosáhnout až na srdce zvonu. Omotal je několika vrstvami karimatky, kterou si přinesl a sestoupil znovu dolů, táhnuvši s sebou lano, které rozeznívalo zvon. Uvázat na něm oprátku chvíli zabralo, ale brzy bylo dílo připravené. Unesená pořád ještě nevěděla o světě, když jí bylo lano utaženo kolem krku a když byla shozena ze schodiště do hlubiny. Zvon tupým -dunn- jako by se loučil s mladým životem. Vrah chvíli stál na schodišti a shlížel dolů na houpající se mrtvolu. Když se srdce zvonu ustálilo, sňal z něj karimatku a pohledem překontroloval scénu. Nezanechal po sobě žádné stopy a tak tiše sešel dolů a vypařil se do noci.

Gábina si ráno přivstala a do práce dorazila ještě dřív než normálně. Pár lidí z noční směny nad tím nechápavě kroutilo hlavou. Usadila se na židličku před náčelníkovu kancelář a čekala. Policisté se pomalu střídali, jak se měnily směny, ale ten, na koho čekala stále nikde. Už měl půl hodiny zpoždění.

„Neviděla jsi Annie?“ zeptala se Dash, která přicházela od laborek

„Ne? Myslela jsem, že je v kumbálu.“

„Není, a telefon nebere…“ Načež Gábi vytáhla svůj telefon a vyzkoušela to sama.

„No, nebere…“

„Nebyla včera s tebou?“

„Ne, hned po práci zmizela, že potřebuje dospat víkend“ Gábi nervózně vyťukávala zprávu

„Ale ona většinou pozdě nechodí, nebo aspoň dá vědět“

„Vždyť právě. Tak sakra zvedni to…“ i nadále ignorovala robotický hlas, říkající, že volané číslo není možno dostihnout. Když už začala zvažovat, že se sebere a půjde se po ní podívat, jí přišla zpráva.

-Přijdu pozdě, zaspala jsem. Tak za půl hodiny-

To Gábi uklidnilo a vzhledem k tomu, že šéf se asi v brzké době neobjeví, zamířila do kumbálu, kterému honosně říkali kancelář, a začala zkoumat. Číslo ranního chodce si vydupala u Šimona z noční, takže zítra ráno ho bude mít, do té doby nemá jak prověřit podezřelého číslo jedna, tudíž se přesunula na dvojku. Šéf. Nevěděla, kde bydlí, ani jestli má rodinu, ale věděla, jak se jmenuje. Žijeme přece v době moderních vymožeností, no ne? A tak zadala jeho jméno do google a zmáčkla enter. Starý počítač chvíli chrochtal a pak na ni vyplivl hromádku výsledků. Prvních pár odkazů obsahovalo veřejná prohlášení velitele policejního okrsku, ale pátý odkaz upoutal její pozornost.

-Žena s dcerou zabity při autohavárii, dva mladiství hospitalizováni, mladík, který pravděpodobně řídil pod vlivem, čelí obvinění-

Dveře se pomalu otevřely a do kumbálu vešla pobledlá Annie s kávou v ruce

„Kde jsi byla, co se stalo, počkej, OD KDY PIJEŠ KAFE?“

 „Proboha neřvi, kafe piju od té doby, co nespím a koukám na seriál“

„Ještě pořád? Kolik to má dílů?“

„Deset“

„Tos to nestihla za víkend??“

„Já už to sleduju podruhý“

„Proboha proč?“

„Protože jsem očividně debil, nemel, já chci spát“ s tímto prohlášením se sesunula na svou židli a prázdný výraz ve tváři prozradil, že napůl spí. Vzhledem k tomu, že vypadala vážně mizerně, ji Gábi nechala být a vrátila se ke čtení článku. Zanedlouho do kanclu nakoukla Dash.

„Zdaaaar“

„Hmm?“ zamručela Annie rozespale.

„Kde ses zapomněla?“ Dash došla před ni a šťouchla ji do tváře

„Hmmmm“ odpověděla neurčitě Annie

„Od kdy piješ kafe?“ zaregistrovala hrnek na stole

„Ticho, tady se spí“ Annie si ji přitáhla na klín

„Tady se nespí, ale pracuje…“ protestovala Dash už čistě ze zvyku

„Spí“ prohlásila definitivně a připlácla jí ruku přes pusu. Dash pokrčila rameny a poposunula se aby ležela pohodlněji.

V kanclu zavládlo ticho, které rušilo jen ťukání klávesnice. Po chvíli bylo ale znovu přerušeno. Karel přivedl matku, která chtěla nahlásit zmizení dcery. Annie, vida že tady se nevyspí, se zvedla a zamířila spolu s Dash do laborek.

Gábi si vyslechla hodinu blekotání ustrašené ženy a následně si zapsala zkrácenou formu

-pohřešovaná dívka, poslední ročník střední, večer se nevrátila domů, ráno nedošla do školy-

Potom se pokusila uklidnit matku a poslala ji domů s instrukcemi, že má prohledat dceřin pokoj a pokusit se najít nějaké vodítko. Sama se pak vydala do školy, kde pohřešovaná Kristýna studovala.

Ředitel ji informoval, že to není poprvé, co se Kristýna vyhnula škole a poslal ji za třídní. Ženuškou ve středních letech s tváří ne nepodobnou koni, páchnoucí po květinovém parfému.

-Chodí za školu, občas pije, kouří, kamarádí se s pochybnou partičkou, o studium jeví minimální zájem, ale nemá žádné nepřátele a nejevila žádné známky toho, že by chtěla utéct z domova-

„To se nám holka hezky vybarvuje“ pomyslela si Gábi a jala se hledat onu partičku pochybných přátel. Ani jeden z nich se ve škole neukázal a tak se vydala hledat třídní za účelem vydupat si jejich adresy, když si něco uvědomila. Kostelní zvon, který každý den ohlašoval poledne, ale jinak už nic, protože starý kostelník nezvládal tolikrát denně chodit schody, se ještě nerozezněl. Rychlý pohled na hodinky ji utvrdil v tom, že je už chvíle po poledni. Zvláštní.

Než zjistila, kde je učitelka s koním obličejem, byla už skoro jedna hodina. Už už se za ní vypravila, když jí začal zvonit mobil.

„Co je? Vyšetřuju…“ odpověděla otráveně, protože učitelku zase ztratila z dohledu

„Už ji našli“

„Kde proboha byla?“

„Na zvonici“

„To je soukromý pozemek, neměla tam co dělat…“

„Myslím, že jí to už je jedno“

„Co?“

„Visí tady“

„Co?!?“

„Dojeď sem, a cestou vezmi Dash, bude potřeba určit čas smrti. A taky bude potřeba převoz těla. A identifikace.“

Zvonice už byla obtažená páskou, když tam dojely. Jediné otisky prstů, které našli, patřily kostelníkovi. Zvláštní byl vzkaz přišpendlený na Kristýnině tričku. Velkými písmeny bylo na papíře natištěno jediné slovo. Lhářka. Tělo bylo naloženo do auta a odvezeno na stanici a Annie jela s nimi, aby zapsala identifikaci těla a poradila matce dobrého psychologa. Gábi a Dash zůstaly, aby se přesvědčily, že nepřehlíží žádné důkazy. Ve zvonici ale nic jiného nebylo a ani zahrada neposkytla žádné stopy. Už se hotovily k odjezdu, když se Dash plácla do čela…

„No jasně!!!“

„Co?“

„Byly tam jedny otisky! Jenom jedny!“

„A?“ nechytala se Gábi

„Ta holka rukavice neměla a ani jsme žádné nenašli! Jak se teda dostala dovnitř?“

„Ženská ty jsi génius“ prohlásila Gábi a sešlápla plyn, aby byly na stanici co nejdřív.

Na stanici bylo ticho. V šéfově kanceláři seděla matka zesnulé a brečela. Totožnost byla potvrzená a tělo připraveno na pitvu. Annie spí v kumbálu a před stanicí právě parkuje Gábina. Když ji šéf viděl vcházet, raději se zvedl a šel naproti.

„Tak co?“

„Je to vražda“ vyhrkla Gábina

„Nepředpokládám, že máte důkaz?“

„Máme! Jsou tam jenom jedny otisky!“

„A?“

„Nejsou její ale kostelníka.“

„Takže mi tvrdíš, že ji zabil stařičký kostelník, který sotva vyjde jednou denně schody?“

„Takže tvrdíme, že se tam nedostala sama a ten, kdo tam byl s ní, ji mohl dost dobře zabít“

„A ona se nechala?“

„Netvrdíme, že jsme to vyřešily“

„Takže zatím máte jedny chybějící otisky prstů a snůšku odvážných tvrzení. Je mi líto.“

„Ale!?!“ Gábina se nechtěla jen tak vzdát

„Jeden den na odebrání a průzkum vzorků. Víc vám nemůžu dát.“

Gábi se dál hádala, ale Dash už mířila do laboratoře. Cestou kolem kumbálu si všimla Annie spící uvnitř a tak hlasitě zaťukala na futra.

„Vstávej, budeš asistovat“

„Hmm?“

„Žádný hmm, asistovat!“ a byla pryč.

A tak o pár minut později stála rozespalá Annie v laboratoři, visel na ní vypůjčený plášť a v ruce držela nepojmenovatelné vědecké udělátko, na které se mračila jako na ošklivého brouka.

„Zvedni tu ruku“ zažádala Dash. Annie zvedla ruku. „Ne tvoji, její“

„Zvedni ruku!“

„Mrtvoly se samy od sebe nehýbou…“

„No já to jenom zkoušela“ Annie došla k tělu a nadzvedla ruku. Dash odebrala další krevní vzorky a gestem požádala o onen vědecký přístroj, jehož jméno bylo podobné fonetickému přepisu zvracení. Mlčky byl předán a Annie znovu poodstoupila. Pozorovala jak se Dash otáčí kolem mrtvoly, někde něco píchne, odebere, prozkoumá, anebo nastavuje chytré mašinky na pultíku. Hodiny na stěně odtikávaly čas a Annie usínala ve stoje.

„Ha!“

„Heuréka?“

„Jo“

„A…co…jsi našla?“

„Hele, na ruce má vpichy. To není nic novýho, že je fetka zjistila už Gábi ALE! Sufentanil je chirurgické anestetikum, ne fet.“

„Sufeta-cožeto?“

„Sufetanil. Uspávadlo. Není levné a špatně se k němu dostává.“

„Takže ji někdo…otrávil?“

„Na to toho není dost.“

„Uspal a pak oběsil?“

„Je to dost pravděpodobné“

„Nebo se sjela sufe-čímsi, zjistila, jak je to drahý a šla se zhoupnout“ Dash ji probodla pohledem „No jo, no jo, takže co máme? Uspávadlo v krvi a chybějící otisky. Pořád nic moc, ale už to jako sebevraždu nesmetou.“

„A Kučera taky neskočil sám“

„Když to říkáš“

„Co jsi vymyslela s tím vzkazem?“

„Lhářka. Mohlo by to být přiznání viny motivující k sebevraždě, za předpokladu že ji zabil někdo jiný, tak to může ukazovat na dávnou křivdu. No, křivdu obecně, nemusí být ani dávná. Někomu zalhala a jemu se to nelíbilo. Podívala bych se po jejím příteli, pokud nějakého má. Osobní poznámka, zdá se mi lehce ironické, že Kristýna byla oběšená v Křesťanském kostele. Narážím na význam jména. Ale to je jen můj osobní postřeh. Papír je klasický, na rozboru inkoustu se pracuje, ale vypadá obyčejně, a sichrhajsky jsou taky naprosto normální. Moc toho nemám“

„To je naprd“

„Totálně“

„Gábi plánuje oťukat ty její kamarádíčky, tak snad bude mít víc štěstí.“

„Doufám, neb to je to jediné, na co mi zbývá energie. Padla, tudíž tě nechávám ve společnosti této okouzlující mrtvoly a poroučím se do hajan. Papa“

„Dobrou“ V odpověď se Annie jen zašklebila a zamířila domů.