Nečekaná inspirace o půl jedné v noci

Ahoj. Včera, no dobře, dneska v noci jsem z nějakého důvodu otevřela word a začala psát. I když to tak nevypadá, přísahám, že jsem při psaní tohohle nebyla větší cvok, než obvykle jsem.

                „Nejnovější zprávy o počasí. Z nebe nám prší ufoni na lítajících skútrech a střílí po nás“ vyhrkla jsem do telefonu, když jsem se, v ‚úkrytu‘ za převráceným autobusem, konečně dovolala kamarádce. Takhle jsem si prázdniny na Manhattanu nepředstavovala. Mimozemský nájezd mě přerušil právě uprostřed oběda. Jeden z mnoha důvodů, proč jsem měla na hypotetického viníka vztek. Poradím vám jednu věc. Neštvěte mě, když mám hlad. Ve vlastním zájmu mě neštvěte nikdy, ale to by bylo na dlouho. Ve zkratce, když mě naštvěte, kryjte si hlavu a dejte z mého dosahu všechny ostré předměty. Ale zpět k vůdci těch vesmírných opic. V hlavě se mi stále jasněji vykresloval obrázek plešatého mimozemšťana v hráškově zelené barvě, který měl bůhví proč chapadla, čelo jako klingon a na tričku měl nápis -Exterminate-. Jo. Měla bych se přestat dívat na televizi. Jemu jsem adresovala všechny své více či méně vduchu pronášené nadávky, jak jsem přeskakovala z jednoho krytého místa ke druhému. Protože jsem naprosto pitomá, a to, že po pohybujícím cíli budou příšery z kosmu střílet ochotněji, mi nedocvaklo. Je konec konců větší zábava nahánět něco, co ječí a mává rukama, zatímco utíká po ulici. Ne, nemluvím z vlastní zkušenosti. Já jenom zdrhala. Když to už už vypadalo, že mě trefí, přefrčela mi na hlavou lítající plechovka/žehlička/Tony Stark/proč tu sakra rozvádím, jak se jmenuje, když mám zdrhat? Přiznávám, někdy svůj mozek nechápu ani já. Dost mých vnitřních monologů, jde se utíkat.

                Po tom, co se mi skoro na hlavu vysklila výkladní skříň, jsem své rozhodnutí přehodnotila. Jde se někam zalézt. Superhrdinové spolu se superpadouchy pobíhali kolem a ničili městskou infrastrukturu. Vážně v nich není až zas takový rozdíl. Se zahučením se nade mnou prohnaly dvě vznášedla, a kdyby ti mimozemšťani nevypadali tak blbuvzdorně jinak, uvažovala bych, kteří jsou kteří. A pak proskákal kolem Hulk a jedno ze vznášedel sejmul. Neptejte se mě, jestli ty hodný, nebo ty zlý. Vážně jsem ohledně tohoto naprostý neznalec. Nebo ignorant. Je mi jedno, kdo je kdo, pokud mě štve, tak by to mohl být i papež a poslala bych ho trhat fialky. Dynamitem. Nejzajímavější na tom bylo, že se mi skoro k nohám sesypal jakýsi chlap. Na hlavě to mělo zlaté anténky, dobře asi parohy, a bylo to zamotaný do zeleného pláště jako egyptská mumie. A pak se to odmotalo a, sakra, na to, že se oblíkal jako pošuk, mu to celkem slušelo. A pak mě vzal za krk a hodil se mnou o zeď. Zatímco jsem se sbírala ze země a prskala prach, vymyslela jsem tři nadávky odstupňované podle toho, jak moc mě naštve.

„Sakra chlape, co seš zač?“

„Jsem Loki“ pokusil se narovnat do plné výšky, ale asi si něco někde nalomil, protože se mu to nepodařilo. „Z Asgardu. Tvůj bůh a král“

Nevím, jestli bylo poznat, že jsem se mu chtěla vysmát, spíš to asi znělo jako dusící se velryba.

„Jsem Silva. Z Midgardu, když už používáme norskou terminologii. A na tebe a všechny bohy kolektivně jsem přestala věřit, když jsem rupla u maturity.“

Tak nějak zvláštně se na mě podíval, a já měla půl vteřiny na to, abych propočítala, kam poletím. Do výkladní skříně. Ten chlap je nějakej ujetej na házení lidma.

„Teď mi povíš, kudy se dostanu k Starkově věži.“ Na chvíli jsem měla nutkání ho poslechnout. O sklo jsem si pořezala dlaně a znovu letět jsem už taky nechtěla. Ale to bych nebyla já, že?

„Ne“ řekla jsem dřív, než jsem se nad tím dvakrát zamyslela. Dobře, přiznávám, nepřemýšlela jsem nad tím ani jednou.

„Cože jsi to řekla?“ okej, uznávám, tohle začínalo být hodně nebezpečný. Nevím a ani nehodlám zjišťovat, odkud tu dýku vytáhl, ale na můj vkus byla moc ostrá a moc blízko mého obličeje.

„Neřeknu. Třeba proto, že nemám nejmenší tušení, co ta tvoje věž je. Jsi ve velkoměstě, máš tu miliardy věží.“ Další blbej nápad.

„Řekneš mi, kudy se dostanu k té věži, odkud vychází paprsek, který napájí portál, a přestaneš hrát hloupou. Každý v tomto městě ví, co je Starkova věž.“ Nejspíš na zdůraznění svých slov mi švihem rozřízl látku košile a řez pokračoval i do masa. A v ten moment jsem toho měla dost.

                Nevím, jestli nevěděl nic o mutaci, nehodlám to zjišťovat. Podstatné je to, že jsem díky, nebo kvůli tomu měla telepatii, telekinezi a všechny tyto záležitosti funkční asi tak na dvě stě procent. A ano, už měsíc nebo dva jsem permanentně nadrogovaná něčím, co mi to umožňuje kontrolovat. Mohla jsem se ho zbavit elegantně, mohla jsem se mu nabourat do myšlenek a poslat ho k zemi takhle, ale v ten okamžik mi přišlo jako nejlepší nápad ho pořádně praštit po hlavě kusem něčeho, co kdysi bylo kancelářský stůl. Hlava se mu zhoupla dopředu a nasadil překvapený výraz. Pak se sesunul k zemi. Vznášející se kus dřeva jsem nechala dopadnout vedle něj a vykročila pryč.

„Takže vůdce mimozemského nájezdu není hráškově zelený, neměl tričko s nápisem, čelo měl rovné a ne, neměl ani chapadla. Jo. S tím dokážu žít.“ Začala jsem znovu monolog, když jsem se schovala do obchodu, ve kterém jsem následně přežila zbytek útoku. Prostě normální den.