Jaro

Tak jsem se rozhodla napsat jakési cosi o jaře.
Buďto píšu něco depresivního nebo komedii...co to mám s mozkem?

                Jaro je tu. Dobrý vtip. Za jeden den nasněžilo víc za celou zimu. Naštěstí to nadělení roztálo dřív, než české dráhy vyhlásily kalamitní stav. A pak začalo pršet. V moment, kdy jsem z hlubin batohu vylovila deštník, zvedl se vítr tak silný, že jsem myslela, že místo MHD se domů dostanu vlastním vznášedlem. „To je krásné jarní počasíčko“ zadrkotala jsem zuby, když jsem v závětří zastávky čekala na autobus. Litovala jsem ty, kteří se nechali zmást přívětivým ránem a vyrazili ven v kraťasech a tričku. Ne, nelitovala jsem je. Začínala jsem omrzat, a to, že začaly padat kroupy, situaci moc nezlepšilo.

Na horizontu provokativně svítilo slunce. Všechno, co rostlo, se zarputile snažilo zarůst zpět do země, a všechno co mělo nohy, uteklo do teplých krajin. Ne tak já. Čekala jsem na spoj a pomalu se ze mě stával rampouch. Pak dorazila moje spása. Odlomila jsem nohy, které mi mezitím přimrzly k chodníku a krupobitím, ve které se znovu změnil onen proklatý déšť, jsem se vydala k autobusu.

Cestou jsem trochu roztála a můj mozek se začal zaobírat myšlenkou, jak se dopravím od zastávky domů. S obavou nastávající doby ledové jsem v cílové destinaci vystoupila a…sluníčko svítilo, po ledu a mrazu zůstala jediná stopa. Rychle se rozpouštějící hromada krup v mé kapuci. Korunu tomu všemu nasadila babička, která se mě na chodbě zeptala, jestli jsem byla na návštěvě na polární stanici.

Ještě že tu je to jaro