jsem rozespalá, poslouchám soundtrack Doctora who a bliju písmenka do texťáku.
Vesmír. Nekonečně prázdný a nekonečně plný. Všeobjímající a nepřítomný.
Chladný a hořící. Miliony světelných let daleko a přesto na dosah ruky. Kusy
kamenů orbitující kolem hořících koulí z plynů. Střípky světů řítící se
nekonečnem. Vesmír je statický a závratně rychlý. Jsme malí. Maličcí. Pár opů,
co před nedávnem slezli ze stromů a myslí si, že ví všechno. Co je město v porovnání
s kontinentem. S planetou. S hvězdným systémem. S galaxií.
S vesmírem. A přesto odnepaměti hledíme vzhůru. Na malé střípky světla.
Vidíme v nich lásku, štěstí, naději. Navigují nás, vedou domů. Světlo už
dávno mrtvých hvězd tak nekonečně daleko. Přesto je nám mnohdy bližší než denní
svit. Čím to je, že lidé vždy milují něco nedosažitelného. Tak vzdáleného jako
hvězdy. Tak chladného, jako miliardy světelných let mezi nimi.
Vesmír je malý ve své nekonečnosti. Vřelý svým ledem.
Přívětivý svojí nehostinností. Vesmír je paradox. Existuje a neptá se proč.
Obsahuje černé díry, ve kterých je nahuštěno tisíc světů a prázdná místa, kde
není ani světlo. Tmavý svou září. Mrtvý a pulsující životem. Krásný svojí
ošklivostí. I ta koule plynů je krásná, jak si tak pluje prostorem a hoří. Na
čím vzdálenější hvězdu hledíme, tím starší ve skutečnosti je. Díváme se na
odraz. Ozvěnu minulých časů. Vidíme plamen, který vyhasl dávno před naším
narozením. Možná že čas vlastně neexistuje. Možná že čas je jen další rovina,
po které se dá jít.
Vesmír je promyšlený ve své nahodilosti. Tvořící ve své
destrukci. Kolize dvou planet jednu zničí, ale o pár milionů let později na
druhé vzniká život. Život. Ten si vždy najde cestu. I v nehostinné prázdnotě
kolem. I v nemilosrdné destrukci. Na ledových měsících plynných obrů. Kdo
ví, kde ještě. Vesmír je štědrý tím, že nikomu nic nedává. Spravedlivý svou
krutostí. Vesmír vládne tím, že nic neřídí.
Vesmír je vše. Já jsem vesmír. Ty jsi vesmír. Hvězda je
vesmír. Všichni jsme vesmír.
Žádné komentáře:
Okomentovat