Zpověď

Ahojte
dnes to bude jen takové mé nesmyslné kecání. Doporučuju to ani nečíst. Obsahově to...sakra vždyť to žádnej obsah nemá. jsou to pouze některé mé myšlenky, kterých se chci zbavit abych mohla usnout. Vždyˇjsou zase tři v noci.

Omlouvám se všem, kteří se mi snaží pomoct. Možná to bylo moc dlouho. Neumím být s lidmi. Pořád čekám nějaký háček, pořád čekám, co se posere. Prostě nejsem zvyklá, že na mě někomu záleží. Vím, že už to nějakou dobu trvá, ale pořád ještě jsem se to nenaučila přijmout. Pořád ještě se bojím, že řeknu něco špatně a budu zase sama. Vím, jsem na to zvyklá, umím být sama. Popravdě když nemám komu psát zprávy, nemám si s kým povídat a nemám žádné konverzace, ve kterých bych mohla hledat své chyby, jsem užitečnější. Píšu, cvičím a tak. Ale nechci být znova sama. Když jsem neznala nic jiného, nepřipadalo mi to tak strašné. Když mí nejlepší kamarádi byli hoši od bobří řeky, hobiti a elfové, nevadilo mi to. Teď by to asi byl šok. Hrstka pravých přátel, měla bych si připadat jako looser, v dnešní moderní společnosti, ale víte co? Nepřipadám. V tento moment se blížíme k bodu, kdy všechno smažu a budu další hodinu zírat do prázdného texťáku. Jo, to už zní víc jako looser. Ale co. Jsem to prostě já. Občas celkem praktická osoba. Nemám tušení, kam bych to mohla publikovat, a psát si tyhle kváky pro sebe nemá cenu. Nemá cenu je psát obecně, ale…aspoň něco. Když už nejsem sto poskládat si život do něčeho snesitelného, jo, teďka jsem nevděčná a tak, bráno jako graf, momentálně jsem nejvýš co kdy, ale sakra, pořád je to pod průměrem. Alespoň myslím. No ale zpět k myšlence. Když si neumím poskládat život, potřebuju aspoň malé ujištění, že umím poskládat alespoň slova do něčeho čitelného. Já vím. Ubohý.

Kdyby se mi to křesťanství tak vehementně nesnažilo vnutit, už dávno bych si zašla na zpověď. Možná by ze mě vypadaly farářovi všechny zbývající vlasy, ale za tu srandu by to stálo. Má to své klady. Člověk se vykecá a zpovědní tajemství brání matce představené či farářovi postavenému zavolat cvokaře. Myslím. Ne že bych o tom něco věděla o tom jak to u křesťan chodí, jenom hádám.

Víte, jak se říká, kdyby zrcadla odrážela, co má člověk uvnitř, a ne obličej, mnoho by se bálo podívat? Mě by to zajímalo. Vážně nevím, co doopravdy jsem. Vlk v člověčí kůži. Snílek v reálném světě. Bojovník, který nemá za co se bít. Člověk plný víry, kterou nemá co čeho vložit. Kdysi plná ohně teď už jenom doutnám. Další věc, která se říká. Lidé ti budou neustále odrážet to, čeho se bojíš. Není divu, že odrážejí pokaždé něco jiného, když se bojím všeho. A zároveň jsem tak hloupě statečná, že bych si šla skočit bungle jumping, případně padákem. Jsem chodící paradox. Cha. Zatím chodící.

Možná vypadám statečná, ale je to jen proto, že se bojím nezvyklých věcí, případně ne až zas tak typických, jako je třeba arachnofobie, kterou ale taky trochu mám, zase jsem se do toho zamotala. Bojím se netypických věcí a tento strach potlačuji z důvodu hrdosti, takže se možná mohu jevit statečná. Bylo mi řečeno, že jsem psychicky silná, ale jen proto, že nikdo neví, co se děje v mé hlavě. Uzlíček nervů obalený tlustou vrstvou paranoidních a jiných obav. Taky jsem prý hodná. Nenechte se vysmát. I když. Nevím. Jsem já vůbec hodná? Můj mozek se střídá z módu, nenechám nikoho zažít to, co jsem zažila já, do módu, všichni by měli trpět za to, co jsem si prožila. Jsem na lidi hodná, pomáhám, doufám, že s někdo vezme příklad. Nedávno se mi stalo, že kamarádka chtěla poradit, co má říct kamarádovi v depresi. Nebo tak něco. Nehledě na to, že je neuvěřitelně chápavá a navzdory krátké době mě zná líp než většina ostatních, nepostřehla co je mezi řádky. Já, která většinou odepíše jednu nebo dvě věty, jsem se rozepsala na deset řádků. A přiznám se, při psaní jsem brečela. Což jsem vzápětí udusila. Chvíli to vypadalo, že pochopila, že to chci slyšet taky, ale nic ve formě -ty taky nejsi sama- nepřišlo, takže nevím. Nevyznám se v lidech. Vílách. Podobných tvorech. Já věřím na víly. A jo a jo a jo. Peter pan. Když už o něm mluvím/e. Nechápu, proč se Vendy vrátila. Stejně tak nechápu (filmovou) Alenku. Pro ty, kteří ji neznají: Alenka se právě stala hrdinou Wonderlandu, ukončila válku a dostala jedno přání. I přes to, že se tam do někoho zamilovala (nejspíš to tak vypadá) a i přes to, že onen vyvolený city opětuje, ona si nepřeje nic jiného, než se vrátit do našeho nudného světa, kde jí skoro nutí hraběte, který je minimálně o deset let starší, ošklivec a naprostý blbec. Toho naštěstí odmítla. Ale tak. Nechápu ji.

Ach jo. Blog. Jaká to věc. Kdybych své příspěvky recitovat, případně se pod ně podepsat, nikdy bych to nedokázala. Celej můj zatracenej život je hra a předstírání. Skoro celej. Zvláštní, blog a kámošky toho o mě ví víc než rodina. Yep, pořadí vyšlo velmi přesně. A ano, vím, že pár mých přátel má adresu tohoto blogu, ale myslím, že sem nechodí. I tak jsem před zveřejněním včerejší básně zvažovala, kdo si mě může s tímto dílem spojit. Jo, znamení zvěrokruhu, lev, pověst je velmi podstatná věc. A taky nesnáším kadeřnice, protože mi vždycky ostříhají naprosto děsným způsobem hřívu. Ha ha.

Takže kdybych to měla shrnout. Co jsme se dnes dozvěděli? Jsem FREAK a víceméně mi to nevadí. Dokud o tom nikdo nepovolaný neví. Taky mi teď došlo, že ten začátek zní jako nějaký sebevražedný dopis na rozloučenou. Tak přinejhorším jsem někoho postrašila no. Nikam se nechystám. Jenom o tom přemýšlím, ale je to stylem co-by-jak-by-kdyby, ale nikdy to neudělám, protože nechci ovlivnit časovou linku. Tohle pochopí jenom cink. Pokud to ovšem čte. Pokud to čteš tak ti přeju dobré ráno, noc, chuť, případně si tam doplň co chceš. Vy ostatní taky. Vám bude muset stačit ujištění, že z tohohle zasranýho -sem vložte několik sprostých a vysoce kreativních nadávek- světa se nechystám samovolně odejít.