Upozornění: fakta v této povídce nejsou historicky ověřená a silně nepravděpodobná. Tato povídka nemá za cíl cokoliv zesměšnit (ve zlém smyslu) nebo urazit. Je to pouze neškodná legrace
Byla jednou jedna malá princezna. Jmenovala se Marie
Terezie. Jako každá dívka ze vznešeného rodu, chodila i Marie do školy pro
princezny. Nehorázně ji to nudilo. Pořád byla nucena nosit šaty, něco opakovat
a učit se nepotřebné texty nazpaměť. Minimálně dvakrát do týdne se stalo, že
Marie Terezie utekla ze školy, a na koni, kterého si vždy nějak sehnala, se
proháněla po panství svých rodičů. Ti z ní šíleli. Pořád dokola jí
opakovali, že do školy chodit musí, i když to není povinné.
„Jednou budeš vládnout, musíš být chytrá“ říkávali jí. A tak
Marie Terezie přestala utíkat. Sice zpočátku na hodině šití vyšívala obrázky
naprosto nevhodné pro mladou dámu, a v knihách, ze kterých četli,
přikreslovala písmenům prasečí ocásky, ale nakonec i to přestalo.
Marie Terezie
dospěla. Už si nepamatovala, jak dřív nesnášela školu. Nutila do ní chodit
všechny lidi a nakonec ji zavedla jako povinnou. Její syn Josef byl
k jejímu zklamání naprostý ignorant. Ze školy utíkal snad s ještě
větší pravidelností a často jej našla, jak se baví s prostým lidem. Došlo
to tak daleko, že se začal učit i orat pluhem. Když to Marie Terezie zjistila,
dala mu domácí vězení a najala pro něj soukromého učitele.
Žádné komentáře:
Okomentovat