Larp s bohem

Moje první Fanfiction téma Loki.  Trochu jiná tvorba, než na kterou jsem byla doposud zvyklá, ale začalo mě to bavit.A to tak, že možná bude i pokračování.
Poděkování patří Baterce za to, že to jako první četla a hodnotila a Rocky za to, že mě k tomu vlastně donutila.

Typický mírně podzimní den. Nebe je ocelově šedé a valí se až děsivě nízko nad listy stromů, kterým už začaly zlátnout okraje. Pátek. Naštěstí. Když jsem zjistila, že se v místě mého momentálního trvalého bydliště koná komix-con hned jsem obětovala úspory a koupila si vstupenku. Ze snění o víkendu stráveném costplayeřením mě vytrhl hlas matikáře.

„Alexandro? Mohla bys, prosím zopakovat, co jsem právě říkal?“ Pošuk. Rychle přejedu pohledem po třídě. Reakce nulová. Samozřejmě že to tak je. Jsem tu sotva týden. A z pohledu matikáře je jasně patrné, že měsíc tu možná nezůstanu. Několik spolužáků se začalo pobaveně usmívat. Tak a dost. Přesně tohle si nemůžu dovolit. A tak vsadím na mou osvědčenou metodu.

„Právě jste říkal:Mohla bys, prosím zopakovat, co jsem právě říkal?“ Řeknu s úsměvem.

„A co jsem říkal předtím?“ A sakra. Tenhle učitel není tak naivní a ví, jak tahle hra funguje. Já ale líp. Doufám.

„Předtím jste říkal: Alexandro.“ Dál bloudím pohledem po třídě. Na tabuli je narýsováno několik podivných tvarů. Dobře. Pokud se mi podaří je identifikovat dřív, než se matikář naštve, jsem pohodě. Dvě kolečka. Obdélník. Učitele konečně napadne, co na to odpovědět.

„A o čem je dnešní hodina?“ zeptal se s vítězoslavným úsměvem. Rychle překontroluju v sešitech ostatních, jestli nemají aspoň nadpis. Někteří bohudík mají.

„O geometrických útvarech.“ řeknu a pohodím hlavou, až mi z culíku vyklouzne jeden tmavě hnědý pramen vlasů. O válci přesněji řečeno.“ Chvíli přemýšlí, jestli mi má ještě položit další otázky. Naštěstí zazvoní. Shrnu věci z lavice do batohu a zvednu se. Svižně vykročím ke skříňkám. Samozřejmě se nepřezouvám, ale aby to nebylo podezřelé, tak šatnou vždycky projdu. Pravidla jsou přece od toho, aby se porušovaly, ne? Z úvah mě vytrhne další protiva.

„Hej ty tam. Ty nová z děcáku.“ Ano. Myslí tím mě. Možná vás to překvapí, možná ne. Prostě moje máti byla vojačka a jednou se místo ní z Afghánistánu vrátil poručík celý v černém. Byla jsem tehdy malá. Nechápala jsem to. A můj fotr… Jako vrcholový sportovec neměl čas ani chuť se starat o tříletého prcka pořád dokola opakujícího otázku: kde je máma.

„No? Co chceš?“ prudce zabrzdím a otočím se na něj. Jo. Možná jsem trochu protivná, ale co čekat, že? Člověk nemá moc čas se učit být milý, když si musí držet hrdost v normálu.

„Promiň. Nechalas ve třídě tohle.“ řekne a podává mi mou vstupenku na komix-con. Sakra.

„Děkuju.“ vezmu papírek a chci pokračovat v cestě.

„Účastníš se i larpu?“ zeptá se mě. Pfůůů. Jakoby to nebylo napsané. Kývnu. Informuje mě, za co půjde on. Jako by mě to zajímalo. Za měsíc zase něco provedu a pošlou mě jinam. Jako obvykle. Zase kývnu.

„Promiň, spěchám“ zalžu a konečně se mi podař se dostat ze školy. Tak a teď pro věci.

Můj veškerý majetek se dal naskládat do dvou cestovních tašek, jednoho turistického batohu a batohu na cyklistiku, který jsem ale používala spíš jako školní tašku a příruční zavazadlo. Ale tentokrát se ještě nestěhuju. Tentokrát jedu jen na larp. Takže vezmu maskáčovou kabelu a překontroluju, jestli je v ní všechno, co s sebou chci. Je. A tak za chviličku seběhnu schody a rychle mířím k okraji městečka. V budově, kde se odehrává akce, se s pomocí mapy na nástěnce zorientuju rychle. Ráda vím, kde co je. Ze svých úspor obětuju několik desítek korun, ale zato odcházím od stánků s přívěškem s modrým krystalem a s úžasným odznáčkem s Lokim. Ano, mám ho rači než tu zlatovlásku s paličkou na maso, teda Tohra. Další takzvaný důkaz o mé divnosti. Pak, protože jsem si řekla, když už, tak už, jsem si koupila cheesburger a šla jsem na přednášku.

O hodinu později jsem se vydala na cestu k Larpovému tábořišti. Autobusák se díval trochu divně, když mi z tašky vyklouzl meč, ale nechal si vysvětlit, že to je jen napodobenina. Nakonec přece jenom zamumlal něco o šílencích a mávl rukou, ať si sednu. Koukala jsem z okýnka. Přemýšlela jsem o tom, jestli tam bude i někdo na vyšší úrovni. Pokud bude jen jeden, porazím ho, pokud jich bude víc, tím líp. Hra bude aspoň zajímavější. Pak se něco mihlo mezi stromy. Vypadal jako typický příklad mého spoluhráče. Kostým dokonalý, pohyboval se celkem nenápadně. No, ale pokud nebude mít v hlavě nic, nebude mu ten černozelený dokonalý kostým nic platný. Pak sebou autobus škubl a zase se rozjel. Až pak mě napadlo, že hry měly začít až dneska večer.

Dobře. Stan jsem postavila. To bylo fajn. Převlékla jsem se do kostýmu a normální oblečení zabalila dospod batohu. To bylo taky fajn. I ta menší bitka hned po večeři, při které nás rozdělili na dvě strany bojující proti sobě o jakési magické místo, které jsme museli ještě najít, bylo fajn. Ale co fajn určitě nebylo, bylo to, že jsem pořád nemohla z hlavy dostat ten zelený zjev, který jsem zahlédla z busu. Usadil se mi v koutku mysli a ta tak pořád dokola narážela na to, že nechápe, co to vlastně moje oči viděly. Ani jedna část mého já to nechápala, a nechápala jsem to tím víc, čím víc lidí jsem tady potkala. Přece nemohl tak dokonalý kostým jen tak proběhnout lesem a ani se nezapojit. Ale nakonec přecejenom zvítězila únava z boje a z dlouhého dne a záhada byla odsunuta na zítřek.

Sobota. Ranní deštík. A čekání ve křoví o půl sedmé ráno. Ne tak úplně typický víkend. Ale dokonalý. I když přecejenom možná trochu moc mokrý. Ale čekání se vyplatilo. Zatímco většina tábora zmateně mžourala ze stanů, já vedla zajatce z druhé skupiny. Dobře. Možná že nebyl nejskvělejší nápad svým příchodem radu probudit, ale co. Stejně jsem měla v plánu tu bandu zkusit nahradit. Za deset minut bylo hotovo. Vězeň vyměněn za hodnost velitele a já i s partou lidí s ne tak neschopným vystupováním jsme mizeli v lese. Pak jsem ho zase zahlédla. Stín mezi stromy. Ale stín správného tvaru a velikosti. Rychle jsem poslala ty zbytečně hlučné a jako stádo mamutů dusající lidi napřed. Pak bylo ticho. Neměla jsem v plánu nechat svou postavu zabít. Neměla jsem vůbec v plánu se s ním utkat. Byl určitě z druhého týmu. A to bylo fajn. Podrazy byly na celé té hře tím kořením, co zdokonalí už tak dobré jídlo. A taky to byla věc, která celou tu hru neuvěřitelně rozjela. Bylo o hodně lehčí se dostat tam, kam potřebuješ, když lidi nevěřili jeden druhému.

„Tým?“ zašeptám do vzduchu dost nahlas, aby to bylo slyšet až k místům, kde podle mě stál ten neznámý. Pomalu se rozhlížím. Měla bych se zaměřit spíš na pohyb, než na obrys jako takový. A na černou. Té v lese moc není. Jo. Mám ho. Ale pohledem pokračuju dál.

„Tým?“ Ozvalo se pobaveně. Alexandra se vrátila pohledem na tu postavu. Vypadal jako profík. Vlastně vypadal tak opravdově, že…ne. Nemůže být skutečný. Ale za koho hraje, jsem poznala hned. Vždyť jsem ho měla na odznáčku.

„Ty jsi Loki, že?“ Dobře. Deset bodů pro mě. Ten týpek vypadal jak kočka, která právě dostala hrnek smetany. Takže znova. Zpracovat informace které o něm vím. Je dobrej. Má dokonalej kostým a je na něj pyšnej jak páv. A má krásný oči. CO? Cože to můj mozek právě vymyslel? Poslední bod škrknout. Pousmála jsem se. A pak se na mě sesypali barbaři ze severu.

To, že druhý tým má početní převahu jsem poznala okamžitě. To že ten Loki se vypařil hned, jakmile začal ječet první barbar, mě nepřekvapilo. A to, že budu muset utéct, jsem pochopila během necelé minutky. A tak jsem se rozběhla. Ne směrem k našemu táboru, ale tím pásem nikoho na hranicích našeho území a teritoriem barbarů. Snad dřív nebo později narazím na jakoukoliv jinou jednotku a zmatu je. Dobře. Rači dřív. A pak jsem zase uviděla toho Lokiho. Nechtěl být se mnou, tak ať si s těma Barbarami poradí, jak chce. A tak jsem za keřem zabočila a pak zalehla do dolíku plného mechu. Dobrý. Vyšlo to. Poslední seveřan se prohnal kolem mě a já se po pečlivém průzkumu okolí zvedla. A pak jsem našla stopu ke svatyni. Přesněji řečeno zelený krepový papír přivázaný na kořenu. Rychle jsem tím směrem vykročila

Ta slavná SVATYNĚ byl ve skutečnosti jen krmelec. A pod ním byla krabička v nějakém středověce vypadajícím obalu. I ta krabička vypadla staře. Musí to být ono. A tak jsem ji otevřela. No čekala jsem pár čokolád, možná diplom, ale určitě ne to, co jsem našla. Magicky vypadající řetízek a u něj na pergamenu napsané, dokonce inkoustem, pokyny, co přesně náramek dělá. Vypadalo to jako úkol, bylo to označené jako úkol, takže to musel být úkolový předmět. Právě jsem chtěla přečíst, co ta věcička umí, když jsem uviděla zase Lokiho. Náramek jsem rychle navlékla na ruku, při zběžném přečtení papírku jsem pochopila jen to, že mám na něco počkat. Asi na konec. Krabičku jsem rychle zabalila do původního stavu, jen s tím rozdílem, že jsem obětovala svůj starší náramek a dala ho tam místo toho úkolového. Pak jsem se spokojeně odplížila.

„Jeho chyba“ zamumlala jsem po chvíli a těšila se, až se někdo bude chlubit úkolem a přitom nebude mít nic.

Při obědě jsem sledovala, jak se moje podsunuté myšlenky uchytily. Naprosto dokonale. Rada byla podle všeho rozhádaná a normální hráči tak byli nuceni se dělit do skupinek. Když jsem dojedla, tak jsem, jako každý velitel, byla svolána radou. Bylo to dokonalé. Ten týpek s brněním, který vypadal, že hraje paladina, chtěl napadlout druhý tým přímo a všechny je pochytat. Mág souhlasil s tím, že je potřeba je napadnout, ale chtěl je všechny pozabíjet a udělat z nich armádu zombí. Takže nekromant. Velitel hraničářů byl už od začátku proti otevřenému útoku. Chtěl je pozorovat a pak jim úkol sebrat těsně předtím než ho vezmou. Pak tu byl velitel skřetů, který díky mému nápadu strávil půl rána přemýšlením o tom, jak jsou všichni skřeti diskriminovaní. A patriarcha upírů, který se cítil nadřazeně vůči tupému skřetímu družstvu. A tak se schůze zanedlouho zvrtla v orchestr nadávek a výhružek. A pak se ke slovu dostaly zbraně. O trochu jsem se vzdálila, abych nebyla zatažena do boje a sledovala. Za pět minut bylo hotovo.

Jeden stan-zdemolovaný. Velká rada-úspěšně zmanipulována nevědomky spustila autodestrukci. Já-dosazena na post hlava rady. Jupí. A jeden Loki-úspěšně okupující část mého mozku. Teda přesněji řečeno jeho oči. Ale tak co no. Teď se musím soustředit na hru. I když šance, že někdo od nás najde úkol, je malá. Při té vzpomínce jsem se musela pousmát. Ještě nikdy se mi nepodařilo splnit úkol za necelých dvacet čtyři hodin. Už asi po dvacáté kontroluju, jestli ten náramek mám na ruce. Zajímalo by mě, na co mám čekat. No nic. Musím ještě nějak rozložit druhou skupinu. A tak se zvednu a vyrazím do lesa. Snažím se zahnat myšlenku, že možná potkám Lokiho, ale i přesto jdu k místu, kde jsem ho potkala ráno. Snažím se přesvědčit, že tam jdu jen proto, že nevím, kde táboří barbaři. Nedaří se.

Dobrá a špatná zpráva. Ta dobrá je ta, že jsem našla tábor barbarů. Tak špatná, kterou vědomě nechci do špatných zpráv zařadit, ale vlezla tam sama, je ta, že Lokiho jsem nepotkala. Chvíli jsem se krčila za křovím a sledovala, jak mají tábor zařízený. A pak jsem ho zase zahlédla.

„Čím dál úžasnoucnější“ zamumlala jsem citaci z Alenky v říši divů. Ten Loki nepatřil ani k barbarům. Nejspíš. Stál obklíčenej asi třiceti hráči s kopími a i tak se usmíval. Pak z jednoho stanu vyšel šéf. Nevím, jestli ho mám nazvat náčelníkem, Jarlem, nebo jak, prostě šéf. Takže jsem zjistila kde má hlavní osoba stan. Díky Loki. Teď tě nejspíš zabijou a pak bude po starosti ohledně toho, kdo jsi. To byla má myšlenka. Ale stalo se něco naprosto neočekávaného. Ten borec nějak dokázal vyprovokovat barbary a pak přeskákat po kopích a zmizet v lese. Profík. Ale teď jsem musela zmizet taky. Určitě budou prohledávat okolí. I když co jsem vědět potřebovala, jsem zjistila. A tak po mě za chvíli zůstalo u tábora jen několik sešláplých stébel trávy.

U sebe ve stanu jsem rychle napsala zprávu, že náš tým chce napadnout barbary a že by proto měli oni napadnout nás dřív, podepsala jsem se jako přítel a pečlivě jsem ten papír složila a dala do kapsy. Teď se to konečně rozjede. Při večeři jsem novému veliteli hraničářů navrhla, aby zkusil špehovat barbary za účelem splnění úkolu. Velmi nadšeně to přijal. Potom jsem se zase vrátila k táboru barbarů a proplížila jsem se do stanu jejich šéfa. Do spacáku jsem dala vzkaz a pak jsem rychle zmizela dřív, než se vrátil. Cestou zpět jsem přemýšlela. O zítřejší velké bitvě, o tom, že v pondělí už musím do školy. O Lokim. Předtím, než jsem usnula mě ještě napadlo poslat hlavnímu rytíři vzkaz, ať se připraví na boj. To jsem udělala a pak už mi nic nebránilo usnout. Až na jedny modrozelené oči.

V šest hodin mě probudili barbaři. Ještě že vždycky ječí dopředu. Rychle jsem se vymotala ze spacáku a připla si meč. Měla jsem ještě zdvojnásobit stráže. No nic. Nejprve jsem vykoukla ze stanu. Pak když jsem zaregistrovala nejbližšího barbara teprve u lesa, vylezla jsem ze stanu a nenápadně jsem procházela mezi stany ke straně budoucího bojiště. Ne že bych nerada bojovala, ale držím se plánu. V lese jsem vylezla na strom, dobře, spíš sem se s vypětím sil vyhrabala nahoru, a pak jsem jen sledovala. S trochou štěstí se ty dvě skupinky rozdělí a pak se budou posouvat stany. Skvělé zakončení posledního dne. Teda pro mě posledního, ti, kteří si umí zařídit volno ze školy tak tu ještě zůstávají. Grr. Zamračila jsem se. Sledovala jsem sice bitvu, ale myšlenky bloudily všude možně. Pak pořadatelé vytroubili snídani. Dočasný mír. Musí být hodně zmatení z toho, co se tu zatím semlelo. Aspoň je legrace. A tak jsem seskočila ze stromu. Povedlo se mi se při tom nezabít a vydala jsem se něco sníst.

Ten Loki mě štve. Tušila jsem to už dávno, ale teď už je mi to jasný. Když ho hledám, tak nikde není, ale když jsem na tajných výzvědách, tak o něj málem zakopnu. No abych to zkrátila, na snídani nebyl. A po snídani pokračoval boj. To už mě sezení na stromě nudilo a tak jsem se zapojila. Za chvíli jsem měla kolem sebe vždy dost volného prostoru. A tak sem procházela bojištěm tam a zpět a porážela barbary. A někdy jsem jim pomáhala. Podle toho, kdo měl lepší kostým. Pak byl oběd. Loki zase nikde. Byla jsem v pokušení ho při našem příštím setkání něčím těžkým praštit po hlavě. Nebo jsem spíš uvažovala o tom, jak tu dokonale vypadající osobu identifikovat? Tu druhou myšlenku jsem rychle omezila na malinkatý tajný kousek mé mysli, kde nezavazela. Je šílené uvažovat o klucích, když nejpozději za dva měsíce budu zase jinde. Naprosto šílené.

Zbytek dne pokračoval občasnými bojůvkami, ale většina lidí byla zalezlá v lese a hledali úkol. Bylo to vtipné. Minimálně pro mě. I když mě trochu znervóznilo, že pořadatelé přidali nápovědy. Neměli by spíš zadat nový úkol? No já jsem každopádně taky hledala, i když ne to, co ostatní. Na koruny se pomalu snášel soumrak, když nás svolali. Ňáký kluk našel úkol. Spokojeně jsem čekala, že otevře tu krabičku a pak se bude zklamaně tvářit, když uvidí můj náramek, ale on žádnou krabičku nedržel. Měl jakýsi balíček. Další pochybnosti se začaly motat v mé hlavě. Ale úkol jsem přece našla já. Nebo ne? Už jsem si připouštěla i to-nebo ne-. Pak ten kluk otevřel balíček. Vysypala se z něj hromádka čokoládových mincí, papírová korunka a krásný nátepník. Dobře. Tohle JE úkol. Tak co mám pak ksakru já?

Zbytek večera jsem strávila zíráním do plamenů. Zítra se vrátím do školy. Záhada už nepůjde vyřešit. A to mě štve. Strašně. A tak řeknu, že jdu spát a zamířím do stanu. Není to divné, protože ví, že musím zítra do školy. Ale já ještě nespím. Ještě musím něco zkontrolovat. A tak se za chvíli od mého stanu odlepí stín a zmizí v lese. Rychlým krokem jdu ke krmelci. Párkrát zauvažuju o tom, kudy mám jít, ale nakonec trefím. Zespod střechy jsou stopy po izolepě. No skvělý. Takže místo úkolu jsem vzala špatnej balík. Začnu prohledávat okolí. Kéž by tu tak ještě byla i ta druhá krabička. Ten návod by mohl říct hodně o tom, co je to zač. Podívám se na náramek. V tlumeném měsíčním světle se občas zatřpytí a já uvažuju, jestli ty kamínky nejsou opravdový diamanty. Jako úkol by to nedávalo smysl, ale co když je to něco úplně jiného? Ach kéž by tady někde ta krabička ještě byla. Ale takové štěstí nemám a tak se nakonec sesunu vedle stromu, opřu se a zamyslím se. Co si pamatuju z toho papírku? Pitomý Loki. Kvůli němu nevím, co to vlastně mám. Kvůli němu mám to, co mám, ať už je to cokoliv, a ne úkol. A ještě na něho nemůžu přestat myslet.

„Počkej na čas…. A pak něco o cestování.“ Shrnu všechno, co vím, že bylo na papírku. Sakra. Teď to má ještě menší logiku. Sedím u stromu a pokouším se si cokoliv vybavit. Najít nějakou doposud neuvědomenou souvislost. Někde zahouká sova. Bude něco okolo půlnoci. Jestli něco do čtvrt hodiny nevymyslím, nezbude mi nic jiného, než to vzdát. Nesnáším pocit, když na něco nemůžu přijít. Naštvaně praštím do kořenu. Blbej nápad. Bolí to. Pak se ozve uchechtnutí a já tím směrem otočím hlavu.

„Co ti ten strom udělal?“ Ozve se s posměšným podtónem a ze stínu se vynoří Loki. Typické. Když ho člověk hledá, není nikde, ale teď když má na řešení mnohem důležitější věci, objeví se odnikud. A ještě se posmívá. Tak a dost. Rychle popadnu šišku a hodím ji po něm. Trefa. Při troše štěstí bude mít monokl. Poznávací znamení. Vztekle zavrčí. Asi to nečekal.

„A co jsem ti sakra udělal já?“ Dobře. Tentokrát už se neposmívá. Teď je jenom naštvanej.

„Co tu děláš?“ zeptám se ho a dám si záležet na naštvaném tónu. Když se chce hádat, tak ať si poslouží. I když já bych si rači normálně popovídala.

„Do toho ti nic není. Co tu děláš ty?“ odsekne. Očima bloudí po zemi. Něco hledá.

„Já tu lovím slony. Chceš se přidat?“ Můj typický přístup. Drzá až na půdu. Tak to říkala jedna vychovatelka. Taková stará sympatická bábi. Byla milá, teda než jsem přelepila zubní pastu obalem od lepidla na umělý zuby a naopak. Loki se zatvářil nejprve lehce překvapeně a pak pohrdavě.

„Netušil jsem, že inteligence na Midgardu je tak ubohá“ Prohlásil a dál něco hledal. Vážně se držel role. To jsem mu musela uznat. Ale co to sakra hledá? A proč tu byl i ráno? A proč je nervózní? Sice to není na první pohled vidět, ale když ho chvíli pozorujete, zjistíte, že spěchá. Pak si všimnu, že má na ruce můj náramek. Ale ne. Vstala jsem. Nepotřebuju se ještě víc zmenšovat. I tak je vyšší asi o deset centimetrů.

„Co hledáš?“ Zeptala jsem se. Ach jaj. Ty krásné oči by dokázaly i vraždit. Probodne mě pohledem a pak se dál věnuje hledání. Tak jinak. Rychle jsem překontrolovala, že náramek mám pod rukávem a pak jsem se zeptala.

„K čemu je ten stříbrnej náramek co hledáš?“ Jo. Trefa. Cukl sebou a podíval se na mě.

„Kde je?“ Slyšela jsem v jeho hlase kousek ne-tak-dobře skrytého zoufalství?

„K čemu je ten stříbrnej náramek co hledáš?“ zopakovala jsem. Wow. To jsem neměla dělat. Mít hrot dýky na krku a zády být přitisknutá ke stromu není moc pohodlná situace. Něco mi říkalo, že ta dýka není Larpová.

Zase zahoukala sova. Ten magor se rychle podíval na oblohu a ještě víc znervózněl. I když si dal hodně práce s tím, aby to nebylo poznat. Čeho se sakra bojí? A další novinka…začala mě svědit ruka. Asi se mi pod náramek chytla kopřiva nebo co. Fakt skvělý.

„Kde. Je. Ten. Náramek?“ zavrčel. Zdálo se mi to, nebo se mu trochu chvěl hlas?

„Na co ho potřebuješ?“ odvážila jsem se ještě jednou zeptat. Za těch pár chvil strávených jeho sledováním mi stálo za to riziko. Moment? To jako vážně? Můj mozek je vážně tak pitomý? Právě mám doslova nůž na krku a já uvažuju o jeho zvláštní barvě očí?

„Kde je?“ chtěl nejspíš zakřičet, ale bylo to spíš vyjeknutí. Pak to asi chtěl spravit, protože mě chytl pod krkem a praštil se mnou o kmen stromu za mnou. Při tom musel na chvíli oddálit dýku a tak jsem toho využila. Chytla jsem ho za tu ruku a snažila jsem se mu vyškubnout a dostat se pryč. Bohužel se to s napůl vyraženým dechem provádělo dost špatně. A ten pitomý náramek tak strašně svědil. Najednou se všechno kolem rozmazalo a změnilo na modrozlaté šmouhy. Chvíli jsem vlastně byla celkem, mimo a podvědomě jsem se přitiskla k jediné věci, která nikam nezmizela. Totiž k Lokimu. Pak začaly šmouhy zpomalovat a já poznala, že to jsou vlastně hvězdy. A pak najednou STOP a byli jsme kdesi jinde.

Dobře. První věc, kterou jsem zaregistrovala, bylo to, že se už nic nikam neřítí. Což mi málem podrazilo nohy. Druhá věc byla to, že se na mě pobaveně usmíval nějaký týpek ve zlaté rohaté přilbě s divným zlatým mečem. A pak. Pane bože. Proč objímám Lokiho? Teda ne že bych si chtěla stěžovat, jenom jsem to nechápala. Vypadal stejně překvapeně, co stejně, byl víc překvapenej než já. A vzhledem k tomu, že naposledy, když jsem se ocitla blízko něho, mě ohrožoval dýkou, jsem ho pro jistotu, ale i tak trochu neochotně, pustila. Udělala jsem jeden, dva zkušební kroky. Dobře, to by šlo. A pak jsem se rozhlédla. Velká zlatá kopule všude kolem. Wow. Skoro všude. Z jedné strany byla brána vedoucí na takový blikající skleněný most nad vodou. No fuj. PRŮHLEDNÝ blikající most nad RYCHLOU a HLUBOKOU vodou. A pak jsem se podívala (po rychlém pohledu na Lokiho) za most.

„Můj ty bože“ zalapala jsem po dechu. I když větší část mýho mozku tomu odmítala uvěřit, zírala jsem na Asgard. Na pravý Asgard. Takže to by znamenalo, že Loki, skoro tomu nešlo uvěřit, je pravý.

Tak nějak jsem couvala pryč od toho pitomého hnusného průhledného mostu, když jsem zakopla. O schodek. A ještě k tomu o schodek vedoucí nahoru. To se mi teda ještě nestalo. Před nedůstojným pádem na zadek mě zachránila Lokiho bleskurychlá reakce. Nevím, ani nehodlám řešit, jak se mu povedlo mě tak rychle zaregistrovat, vyhodnotit jako padající, pomoc potřebující osobu a ještě mě chytit, ale zvládl to. Chytil mě, počkal přesně tak dlouho, než jsem znovu našla rovnováhu a pak mě zase pustil. No skvělý. Teď sem se sama zařadila do kolonky: Neschopní nešikovní lidé. Vážně skvělý. A pak přidusala zlatovláska. Teda Thor. A s ním i Wogstagg Fandral, Hogun a Sif. Dobře. Takže jak se co nejlíp vypařit? Když jsem se odhodlala ještě k jednomu pohlednu na ten hnusný most, uviděla jsem tam pěti koní. JENOM pět koní. Takže mě buďto pošlou zpět, nebo povezou jako pytel. Pokud něco nevymyslím. Ale teď už jsem měla toho hnusného mostu dost. Pitomý strach z výšek. Otočila jsem se právě včas, abych zahlédla konec ‘šťastného rodinného shledání‘ přesněji řečeno Thor právě pustil Lokiho z medvědího objetí a hulákal něco o tom, jak mu chyběl. No vzájemné to očividně nebylo. A ten strážce, jehož jméno, Heimdall, jsem přeci jenom vydolovala z paměti, se na mě tak pátravě díval. No pokud vidí všechno, tak viděl náramek. Pravý čas zmizet.

Nádech, výdech, a vpřed. Jeden krok k průhledné plošině asi deset centimetrů tlusté a maximálně tři metry široké. Druhý krok k nesmyslně tenké, sklu ne nepodobné věci, která byla jedinou překážkou mezi mnou a děsivě hlubokou vodou, která se hnala k nekonečnému pádu. Třetí krok k tomu světélkujícímu plexisklu ukotvenému pouze dvojmo sloupy na této a maximálně čtyřmi na druhé straně. No tak do toho. Konečně jsem stála u koní. Skvělé. Teď ještě přijít na to, jak se na ně leze a hlavně si jednoho vypůjčit.

„Haló? Thore? Půjčil bys mi koně?“ zavolala jsem za sebe. Umí přece na rozdíl ode mě lítat, tak ať se snaží.

„Jasně. Jmenuje se Meriold.“ Zabručela svým hlubokým hlasem Zlatovláska a ukázala na takového mírně kulatějšího Fjorda. Dobře.

„Ahoj Meriolde.“ pozdravila jsem koníka a rychle pohledem přejela tu věc, co měl na zádech. Sedlo! Jmenuje se to sedlo! Dobře. Přiznávám. Moc toho o ježdění z praxe nevím a i teorii jsem viděla jen z rychlíku, ale vždy jde improvizovat. To už ke svým koňům přišli i ostatní. Wogstagg měl koně ještě kulatějšího než Thor a jeho kůň byl hnědý. Sif měla štíhlou oříškovou kobylku, která vzbuzovala dojem závodní motorky. Hogun měl šedého vysportovaného koně a Fandral bělouše, nesoucího se jako labuť. A Loki měl koně černého jako uhel s divokýma očima. Teď jak se vyhrabat na Meriolda. Rychlý pohled kolem mi prozradil, že si pamatuju dobře, že se musím nějak zapřít o ty věci, visící z boků sedla. Třmeny. Dobře. Naštěstí jsem si rychle uvědomila, že tam musím dát levou nohu, jinak že bych seděla naopak. Dobře. Párkrát zkusmo poskočit na pravé noze a pak se odrazit víc. A nepřepadnout na druhé straně. A samozřejmě. Nedívat se dolů.

Když jsem, možná trochu míň elegantně, než jsem chtěla, dosedla na koně, zauvažovala jsem, co dál. Chytila jsem ten provaz co měl kůň na krku. Otěže. Dóbře. Zkusmo jsem koně stiskla nohama a, heuréka, kůň se rozešel. Tak to by šlo. Otočila jsem ho čelem k Asgardu. Dobře. To by šlo.

„Kdybychom jeli moc rychle, řekni“ Ozval se Fandral. Asi ho něčím praštím.

„Až tam budu první, tak se nediv“ Usměju se na něj. Zatraceně. Snad to nevezme jako výzvu.

„Když tě předjedu, půjdeš pak se mnou na zítřejší Thorovu oslavu?“ Sakra. No nic.

„A když tě předjedu já, půjdeš na tu oslavu v šatech?“ Prosím, ať se na to vykašle, prosím, ať se na to vykašle. Ale nee. Kývnul.

„Těším se na tvůj doprovod.“ zasmál se. A pak se rozjel.

„Hej!“ bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala v tu chvíli vypravit. Rychle jsem pobídla Meriolda a ten se rozběhl. Drncalo to a já měla co dělat, abych se nesesypala dolů. Jak jsem se snažila nespadnout a ještě u toho vypadat, že vím, co dělám, povedlo se mi chudáka koně nakopnout. A pořádně. Drcání se změnilo v houpání. A taky se to celé zrychlilo. Tak nějak se mi podařilo uvědomit si, že jsem někde četla, že když se nadzvedneš, tak to tak nedrncá. A tak jsem se přitáhla za hřívu a snažila se nedívat se dolů. Vážně to tak nedrncalo. Ale Meriold to nejspíš pochopil tak, že má zrychlit. A tak to udělal. Vlastně jsem se nebála. Nestíhala jsem to. Soustředila jsem se jenom na Fandrala a na to, že se navzdory mému očekávání přibližuje. A pak byl najednou za mnou. Ani mě nenapadlo se otáčet. Jela jsem dál a blížila se ke konci mostu. A pořád jsem nevěděla, kde má ten zatracený kůň brzdu.

Trochu jsem zatahala za ty otěže a kůň neochotně začal zpomalovat. Zatahala jsem ještě jednou a zase začlo to drncání. Sedla jsem si a zatahala ještě jednou.

„Brzdi sakra“ procedila jsem mezi zuby. A ten zatracený Meriold konečně zabrzdil. A pak mě dohnal strach. Co jsem to sakra provedla? To jako vážně jsem se právě přeřítila na koni, kterého jsem teda vůbec neovládala, po mostě, který vypadal jako plexisklo a visel nad děsivě hlubokou vodou? To jsem se zbláznila? Asi jo. Vedle mě zastavil Fandral.

„Měl by sis začít shánět nějaké oblečení na zítřek“ řekla jsem a pak jsem vyprskla smíchem. Postupně přijel i zbytek party. Hogun se tvářil neutrálně jako vždycky, Sif mírně pobaveně a Wogstagg se naplno smál.

„Nu příteli, myslím, že lady Sif nebude vadit, když si vypůjčíš její šaty.“ hulákal. Měl hlas podobný Thorovi. Možná trochu příjemnější. A Loki? Ten seděl na koni opodál a očividně něco vymýšlel. Fandral byl trochu červený. Nevím, jestli byl naštvaný, nebo se styděl, ale každopádně to bylo vtipné a já to zkoumat nehodlala. Pak se otevřela brána. Sama. Sif projela první, za ní Hogun, pak pořád ještě se smějící Wogstagg vedle Fandrala. A nakonec já a Loki. Pak jsem uviděla Thora. Přijela jsem k němu a sesedla z koně. Možná trochu moc rychle. Určitě moc rychle. Při dopadu moje nohy zaprotestovaly a já málem spadla.

„Jsi pořádku?“ Zeptal se mě svým medvědím hlasem. Kývla jsem hlavou. Když jsem porovnala Thorovu celkem-už-zbytečnou otázku s pohotovou Lokiho reakcí, no byl to velký rozdíl. Pak se odněkud vynořila parta osob v brnění s kopími, meči a štíty a oznámili mi, že mě Všeotec očekává. No skvělý. A ještě prý hned. Když mi ukázali, kam až mám JÍT. A když jsem zauvažovala o tom, že je nejspíš něco okolo půl jedné ráno, projevila jsem nesouhlas. Ne úplně vybíravými výrazy. Jediný výsledek byl, že mě chtěli vést v řetězech.

„To je v pořádku, odnesu ji tam.“ zabručel Thor. Snad se mnou nechce letět. No fuj.

Jak se ukázalo, moje obavy byly správné. Chtěl se mnou letět. A že by se staral, jestli chci já letět, to se teda nestaral. Než jsem stačila mrknout, chytil mě a vznesl se. Dvakrát fuj. To aspoň nemohl letět u země? Asi nemohl. Ta hromada svalů se očividně předváděla. Ach bože, proč já? Proč zrovna já? Asi za tři minuty jsme přiletěli do trůnního sálu. Skvěle. Už ho konečně můžu pustit a už konečně mám podlahu blíž, než na pět set metrů. Uf. Rozhlídla jsem se. Sloupy, vysoká střecha. A zlatej trůn a na něm sedí Odin. Jasně. A šklebí se.

„Jak ses dostala na Asgard?“ Jop. Ten dědek je zvyklej vydávat rozkazy.

„Ty seš jako kdo?“ zeptala jsem se, i když jsem to věděla. Takový namyšlený týpky to vždycky naštve, když je někdo nepozná. A taky že jo.

„Já jsem král Asgardu, Odin Všeotec“ No boží. Je naštvanej a bude ještě víc.

„Všeotec? Takže i můj? To tys mě zavřel do děcáku? Taťko?“ Musela jsem se hodně ovládat, abych se nezasmála, protože na chvíli nasadil takový nechápavý výraz, jako by právě viděl ¨růžového slona žonglovat s chobotnicema. Skvěle.

„Ne. Nikam jsem tě nezavřel.“ Chtěl říct ještě něco, ale přerušila jsem ho.

„Takže jseš Odin, ne-můj-otec a králík na Asgardu?“ Zeptala jsem se. Tak to ho hodně naštvalo. Další body pro mě.

„A dost.“ Vyštěkl. „Stráže! Odveďte ji do temnice! Uvidíme, co s ní udělá pár dní bez světla.“ Idiot jeden senilní.

Ta takzvaná temnice byla hodně divná. Nejdřív mě odvedli do žaláře a pak o pár místností vedle. Tam bylo několik podivných konstrukcí. Vlastně to bylo celkem komické. čtyři tyče jako rohy čtverců na podlaze, končící někde ve stropě. Jedna postel, no spíš lehátko, uprostřed a u jakoby zadní části minikoupelna oddělená od zbytku jakýmisi zástěnami. No skvělé. Akorát tam bylo světlo. Zavedli mě dovnitř a pak něco naťukali do jednoho sloupu. A pak se mezi tyčemi vytvořilo jakési světelné cosi a postupně to bylo méně a méně průhledné, až nakonec přece jenom byla tma. Po paměti jsem došla ke stěně s před sebe napřaženýma rukama. Au. Zjištění číslo jedna-ta stěna kope. Z čehož vyplývalo zjištění číslo dva, je to z elektřiny. Na to následoval poznatek tři. Jde to vyskratovat. Asgarďané mají velmi omezenou představivost. Nebo přehnanou sebedůvěru. No spíš obojí. Nechali jí totiž její Larpový meč. Dobře, možná je na boj nepoužitelný, ale je z kovu. Rychle tasila a pak přešla pomalu k rohu pokoje. Pak udělala tři kroky zpátky a hodila meč na šířku proti rohu. Nejdřív se zablesklo a pak najednou bylo světlo. Na Alexandru zírala trojice strážných.

„Som vyzkratovala“ Plácla to první, co ji napadlo.

Odin v pyžamu. Jak komické. Mračící se Odin v pyžamu. Ještě víc komické. Mračící se Odin v pyžamu a papučích. Velmi, velmi, velmi komické. Aneb když stráže něco nedomyslí. Už asi pět minut stojím před Odinem, který na mě něco huláká. Nejprve to začalo tím, že jsem odmítla před ním pokleknout. A ještě k tomu jsem měla prosit za odpuštění. Ani náhodou. No abych to zkrátila, pokopala jsem pár strážných, jednoho dokonce pokousala, a pak to vzdali. A tak začal dědula ječet. Od neúcty ke královskému majestátu přes poslouchání královských nařízení a úctu ke starším se dostal na téma kriminalita a královské starosti. Měl by se jít vyspat. Pak ze dveří vyšla Frigga. Pohledem přejela z naštvaného Odina na bezradné stráže a mě, vzdorovitě se tvářící.

„Co se to tu děje?“ zeptala se pak a nakráčela k trůnu. Na rozdíl od Odina se stihla převléct a tak vypadala celkem královsky a já protože jsem chtěla, co nejvíc naštvat Odina jsem nečekala na vyzvání a poklekla jsem. No co. Vypadá královsky a za to má v tuhle šílenou ranní, no nebo ještě možná noční, hodinu plusové body. A bylo ticho. Odin ještě chvíli zíral na scénu před sebou a otevíral pusu jak zlatá rybka, která vyskočila z vody. Královně se po tváři na okamžik mihlo překvapení, ale hned ho zase skryla a pokynula mi, abych se postavila.

„Odveďte ji do pokoje po Borghildě. Probereme tuto záležitost zítra. Řekla strážím a pak se vydala zpět. Odin, stále nenacházeje slov sešel ze schodů u trůnu, přičemž mu podjely papuče, a taky odešel, prásknuv za sebou dveřmi.

Usla jsem hned, jakmile jsem si lehla. Za nepříjemně krátkou dobu mi někdo bušil na dveře. A za deset minut už jsem zase musela poslouchat Odinovy kecy. Podstatou jeho sdělení bylo, že můžu zůstat chvíli na Asgardu. Nevím jak je možné, že byl najednou takový milejší, ale stěžovat jsem si nehodlala. Pak mě dovedli zpět do pokoje a nechali mě být. No tak fajn. Jdeme poznávat památky. Ale nejprve svůj šatník. Šaty, šaty, šaty. Ne díky. V něčem tak nepraktickém se tu rozhodně pohybovat nebudu. Ale vzadu na horní poličce jsem našla měšec mincí. Zlatých mincí. No páni. Kapesné. Odpočítala jsem dvacet mincí a dala je do kapsy. Pak jsem měšec uklidila zase na místo, kde byl předtím. Rychle jsem našla něco na psaní a papír, no dobře pergamen. A za chvíli jsem opouštěla pokoj, kde ve dveřích skříně byl skříplý vzkaz:Něco praktičtějšího prosím.

Dobře. Podle toho, jaký mám hlad, bude něco okolo desáté. Chvíli bloudím palácem a pak konečně najdu cestu do zahrady. Aspoň že tam. Z těch nekonečných chodeb už mi hučelo v hlavě. Ale zahrada mi moc nepomůže. Mám hlad. No skvělý. Zase on. V křoví zahlédnu mihnout se Lokiho. A protože nemám, co bych jiného dělala, jdu za ním. Proč proboha princ prolízá křovím? A proč já lezu za ním? Na chvíli ho ztratím z dohledu, ale pak najednou křoví končí a mně se otevírá pohled na malý prostor, kde neroste křoví. Uprostřed je pařez a na něm sedí Loki. Už nevypadá tak sebevědomě jako většinou. Naopak. Sedí, lokty se opírá o kolena a má skloněnou hlavu. Vypadá naprosto zoufale.

„Ahoj?“ Pronesu potichu. Jeho reakce je bleskurychlá. Trhne sebou, napřímí se a zase nasadí ten jeho nic-mě-nezajímá výraz.

„Co chceš?“ zeptá se naštvaně. Proč je pořád tak nakrklej?

„Nevíš, kde se tady dá sehnat něco k jídlu?“ Zeptám se ho.

„I kdybych to věděl, tak co? Proč se nejdeš zeptat mého dokonalého bratra a mě, neschopného idiota, kterého musela zachraňovat Midgarďanka, nenecháš být?“ V očích se mu mísí vztek a potlačované slzy. Co mu mám sakra říct?

„Thor není dokonalej.“ Zase mě probodne pohledem.

„Není? Jenom je to budoucí král, umí lítat, což sis už měla příležitost užít, a všichni ho zbožňujou.“ Proč se chce hádat? Proč?

„Kuchyně je tam tím směrem. Vejdeš do paláce a pak čtvrtou chodbou vpravo. A teď už konečně jdi.“ Mávne rukou někam za sebe. Poslední větu vyštěkne a pak odvrátí hlavu.

„Děkuju“ zamumlám a vycouvám stejnou cestou, kterou jsem přišla.

Do kuchyně naštěstí trefím, takže smrt hladem mi už nehrozí, ale smrt nudou? To už je něco jiného. Naštěstí po krátké chvíli pocházení se po zoufale nudných chodbách potkám Hoguna. Sice moc vtipů neříká, ale po chvíli přemlouvání mě vzal do zbrojírny a pomohl mi vybrat kord. Potom se osobně ujal mé výuky. No, že by to bylo lehké, jsem nečekala, ale vůbec mi to neusnadňoval. Nejprve jsem byla důkladně informována o tom, jak se kord používá. Pak jsem měla zkoušet praktickou část. Po půl hodině jsem měla už dost toho, jak mě vždy ťukl naplocho svým mečem a pak řekl

„Špatně. Znovu“ A protože jsem prostě nemohla být zticha, tak jsem se ozvala. A tak jsem potom dělala další půl hodinu kliky a dřepy. Naprostá paráda. A protože jsem ani teď nebyla schopna být zticha, další hodinu jsme strávili během. Pak naštěstí byl oběd. Ale pokud jsem si myslela, že budu mít klid, ta bláhová myšlenka byla zahnána Hogunovou přednáškou o jízdě na koni. Čemuž jsme se samozřejmě věnovali potom. Vážně netuším, jak poznal, že neumím jezdit. Ale učil přece jenom dobře.

Večer mě konečně doprovodil do pokoje s tím, že nemám přijít pozdě na oslavu. Ale né. To se mi tak chce tam jít. I když představa Fandrala v šatech by za to možná stála. A tak jsem otevřela skříň. Vzkaz už zmizel a někdo mi ustlal. No tak to si klidně zvyknu na takovej servis. V šatníku konečně bylo i něco jiného než šaty. Hurá. Trička, nějaký kalhoty. A tak jsem se vydala na průzkum dalších částí mého pokoje. A našla jsem lázeň. Teda málem jsem do ní spadla. Velikostně se podobala spíš malému bazénku, ale jakákoliv šance se umýt byla vítaná. A tak jsem potom, co jsem úspěšně našla ručník, nachystala oblečení na hromádku a napustila si vanu. A pak jsem se v ní málem utopila, protože jsem usnula. Ale po úspěšném přežití koupele jsem se vydala hledat onu oslavu. Stačilo jít po zvuku smíchu. Obrovské stoly plné jídla. Spousta lidí. Wogstagg konzumující všechno kolem sebe. Thor bavící se se Sif a se Sif s krátkýma blonďatýma vlasama? A s knírkem? A pak mi to došlo. To je Fandral. Má rozkošné světle zelené šaty s krajkami. Ale i tak si vzal své holínky. Šílený pohled. V koutcích mi zacukalo. Skvěle. A teď už můžu jít spát. Ale ne.

„Támhle ji máme. Vítej! Vítej tu mezi námi. To je ona, moji přátelé! To je ona, díky které tuto náš přítel Fandral má dnes tak rozkošný šat!“ Začal hulákat Thor a hrnul se ke mně.

Když se mi konečně podařilo poodmítat všechnu tu medovinu, nebo co to bylo, a zbavit se Thora i Fandrala, který, šaty nešaty, se pořád otáčel za každou přítomnou dívkou, chtěla jsem vypadnout. Vlastně jsem se jich nezbavila já. Nakonec se nade mnou Sif smilovala a oba na chvíli zabavila. Měla jsem šanci se vypařit a tak se ji chystala využít, ale to by bylo něco hodně divně, kdybych ho nezahlídla. Loki, který se právě vymluvil z dalšího přípitku s Vogstaggem, k Lokiho cti musím přiznat, že nebyl moc opilý, se chystal odejít. Pak mě zahlédl a změnil směr. Ale takhle rychle se mě nezbaví. Rychle jsem vrhla pohled po Thorovi a spol. a pak jsem zamířila za Lokim. Chvíli jsem šla za ním, ale když už jsme se vzdálili z dohledu oslavy, došla jsem ho.

„Potřebuje její budoucí veličenstvo něco?“ zeptal se mě chladně. Budoucí veličenstvo?

„Musí být jeho součastné princo-veličenstvo pořád takové nerudné?“ Neodpověděl.

„Hej! Loki! Co jsem ti sakra udělala?“ nevydržela jsem to po chvíli, stoupla si před něj a zamračila jsem se. To se jako pořád zlobí za to, že jsem po něm hodila šišku?

„Vážně se s tebou teď nechci bavit“ zavrčel, ale zastavil. Uf.

„To nechceš nikdy. Jestli tě furt žere to, že jsem po tobě hodila tu šišku, tak promiň.“

„Jedna pitomá modřina mě nezajímá.“ Zamručel. „Proč si vlastně nejdeš za Thorem, ale otravuješ mě, když si tak báječně rozumíte?“ Začal najednou křičet. „Proč se třeba nejdete proletět? Někam hodně daleko?“

„Protože se bojím výšek ty pako!“ Pokusila jsem se ho přerušit.

„Předtím ses výšek nebála. Když jste letěli za Odinem. A najednou se bojíš?“ křičel dál.

„Stop“ řekla jsem trochu zvýšeným hlasem a dala jsem mu ruku před obličej. Tohle funguje vždycky. Zamrkal, ale už nekřičel. Byl trochu zmatený.

„Výšek se bojím odmala, letět jsem s ním nechtěla a vůbec mě nezajímá. Je nudný tupý a ošklivý.“ řekla jsem tónem, jako bych říkala, kolik je hodin. Pak jsem se otočila a odkráčela jsem pryč. Do pokoje jsem našla cestu až o půl jedenácté. V hlavě se mi míhala spousta myšlenek a postupně mě doháněla realita toho, že svět se zbláznil, já jsem na místě z bájí, jsem nejspíš zamilovaná do osoby z filmu a za jeden den jsem se stihla pohádat rovnou s dvěma bohy najednou. Prostě skvělé.

Ráno mě bolelo snad úplně všechno. A ještě k tomu mě o půl osmé vyzvedl Hogun a zase mě čekala potupa ve formě „Špatně. Znovu“ Už jsem se poučila a tak jsem nic neříkala, ale i přes to mě čekala sestava kliků a dřepů a běh. Po obědě opět koně a vzhledem k tomu, že žádná oslava se dnes večer nekonala, tak Hogun dostal zase příležitost zopakovat „Špatně. Znovu“ Když už jsem to slyšela asi po milionté, neudržela jsem se a zasyčela.

„Si to nahraj. Budeš to mít jednodušší“ Naštěstí následovalo jen další „Špatně. Znovu“ a klepnutí plochou stranou. Tentokrát po ruce. Večer mě doprovodil k pokoji a ráno zase vyzvedl. Jestli jsem včera myslela, že mě bolí všechny svaly, nedalo se to vůbec srovnat s dneškem. Na obědě jsem usnula. Ne. Nekecám. Prostě jsem se tam opřela hlavou o stůl a než přinesli jídlo, tak jsem usnula. Probudil mě a po obědě mi dal volno. Jak milé… Měla jsem chuť se jít zahrabat do postele a už nikdy nevylézt, ale rozhodla jsem se, že se projdu. Loki se od oslavy neukázal, a i když byl na mě bezdůvodně naštvanej, chyběl mi.

Prošla jsem zahradu a našla jsem jen Fandrala velmi zaneprázdněného s nějakou dámou. Rači jsem se vypařila. Tréninkovému nádvoří jsem se vyhnula obloukem a po zjištění, že cesta z paláce je blokována Thorem s očividně sdílnou náladou jsem raději zamířila dovnitř. No skvělý. Wogstagg seděl na gauči a pojídal pečenou koroptvici. Prošla jsem kolem něj a ani si mě nevšiml. Tak ten Lokiho určitě neviděl. A vzhledem k tomu, že jediné místo, kam jsem v této části paláce trefila, byl trůnní sál, a vzhledem k tomu, že jsem vážně nevěděla kam jinam jít, jsem zamířila tam. Ale na trůně trůnil Odin, s někým diskutoval a nikdo jiný v dohledu nebyl. A tak jsem se vydala na cestu zpátky. Ale ZRADA. Ty chodby se určitě posouvaly, protože jsem nemohla trefit zpátky. Samozřejmě, že se doopravdy neposouvaly, ale křižovatky byly jinde, než kde jsem si je pamatovala. Nakonec jsem to vzdala, sedla si a opřela jsem se zády o stěnu. Tak si to shrňme…Moje nohy-vypovídající službu. Moje záda-bolí jak čert. Já celkově-úspěšně ztracená. A ten pitomec Loki? Nikde k nalezení. A ještě k tomu už byl večer. Chvíli jsem seděla. Pak se naproti otevřely dveře a. To snad ne…

„Čau Loki.“ Dělá si ze mě srandu? To celou tu dobu byl tady?

„Ahoj“ Wow. Pokrok. Už neřve. „Asi nemá cenu se tě ptát, co tady děláš?“ zeptal se.

„No já tu tak nějak sedím.“ usmála jsem se.

„A proč sedíš zrovna tady?“ Super. Vypadá to, že je v pohodě.

„Protože jsem zabloudila.“ Přiznala jsem a natáhla jsem k němu ruku s němou žádostí, aby mi pomohl vstát. Au. Moje pitomý, pitomý nohy.

„Vzhledem k počtu pokojů v paláci tě to staví do značně nezáviděníhodné situace.“ prohlásil s úsměvem, když jsem už stála, proti čemuž moje nohy protestovaly.

„Asi bych nemohla přespat u tebe?“ zeptám se a potlačím zívnutí. „Bloudit tady někde po chodbách se mi už nechce“ Udělala jsem krok. „Au“ Asi zítra praštím Hoguna já…Prozměnu.

„Tvůj předpoklad je naprosto správný.“ Prohlásil. Ach jo.

„Takže až z toho přespání někde na chodbách budu mít rýmu, tak mě máš na svědomí.“ Tak se aspoň zasměju. I když jak se zdá, začal o tom uvažovat. Po chvíli konečně něco vymyslel.

„Pod jednou podmínkou u mě můžeš přespat.“ Wow. Ták to jsem nečekala.

„Jaká je ta podmínka?“

„Řekneš mi, jak se jmenuješ.“ Zasmál se.

„Alexandra“ A pak jsme šli jednou chodbou, druhou chodbou a pak po schodech dolů. A já jsem zakopla. Naštěstí mě chytil, jinak bych se asi kutálela až dolů.

„Díky“ zamumlala jsem a udělala další krok. A zrovna v tu chvíli se moje nohy rozhodly, že už chtějí spát. A přestaly fungovat. No skvělý. Chvíli jsem se snažila přesvědčit svoje stupidní svaly, aby mě ještě chvíli poslouchaly, ale prostě nefungovaly a pak najednou mě nesl v náručí. No páni. Šli jsme po schodech dolů, pak nějakou chodbou. A já vnímala jenom to, jak krásně voní a uklidňující buch-buch jeho srdce a pak jsem usnula.

Když jsem se probudila, bylo už ráno. Zamžourala jsem se po místnosti. Dvě knihovny, krb, nějaký skříně. Moment. Já jsem někde jinde, než většinou! No dobře. Můj mozek po ránu nefunguje moc dobře. Naštěstí řešení záhady sedělo v křesle. Loki. A četl si.

„Dobrý ráno.“ Zamumlala jsem a snažila se uvažovat. Byla jsem zachumlaná skoro až po uši v Lokiho posteli. No super.

„Ráno? Je půl desáté.“ zasmál se a odložil knihu. Co? No super. Ranní trénink odložen. Zkusila jsem se posadit a Loki pobaveně sledoval, jak jsem zamotaná do pokrývek.

„Něco jsem vymyslel. Aby ses už neztrácela.“ Přešel ke mně. „Nastav ruku“ Dobře? Chvíli jsem uvažovala o tom, na co přišel. Opatrně mi na dlaň něco položil tak, abych na to neviděla.

„Co to je?“ zeptala jsem se trochu nervózně. Pousmál se a konečně přestal výhled zakrývat rukou. Na ruce mi seděla stříbrná soška kočky. Ale tak detailně zpracovaná, že to bylo až k neuvěření. Vousky na čumáčku byly tenké jako vlas.

„Jéj. Děkuju.“ řekla jsem a zauvažovala o tom, proč má zavřené oči. O tom, jak mi pomůže se zorientovat se, jsem raději ani neuvažovala, protože jsem to vůbec nechápala. Pak jsem se konečně vymotala z deky a posadila se. Nejdřív jsem uvažovala o tom, že budu mít pomačkaný tričko, když jsem v něm i spala, ale potom se dostavila mnohem naléhavější záležitost na vyřešení.

Záda mě bolely tak, je jsem se skoro nezvládal posadit. Podařilo se mi neskučet, ale šklebila jsem se pořádně. Zkusila jsem opatrně pohnout rameny. Nešlo to.

„Záda?“ Zeptal se Loki. „Tys trénovala s Hogunem?“ Podařilo se mi kývnout. Pousmál se a dál už se neptal. Sedl si za mě a začal mě masírovat. Když řeknu, že jsem asi po půl minutě předla jako kočka, bude to asi nejvýstižnější. A tak jsme seděli a povídali si. A čas plynul. A pak se za dveřmi ozval Thorův hlas. Panebože já ho zabiju.

„Bratře? Neviděl jsi tu novou dívku? Nemůžeme ji nikde najít.“ Loki se na mě tázavě podíval. Chceš, aby věděl, že jsi celou tu dobu byla tady? Rychle jsem zvážila pro a proti a pak jsem kývla. Co je Thorovi po tom, kde jsem? Loki vstal a šel ke dveřím. Šla jsem za ním.

„Shodou náhod jsem ji viděl.“ řekl a otevřel. No páni. Proč mě hledal Thor, Odin a asi dvacet strážců? Ti všichni totiž stáli na chodbě.

„Dostala jste vlastní komnaty, předpokládal jsem, že vás bude možno zastihnout tam a že nebudete mít potřebu přespávat kdekoliv jinde“ oslovil mě Odin tím svým kousavým hlasem, naprosto ignoruje Lokiho. Stupidní senilní stařec.

„Je sice pravda, že jsem dostala vlastní pokoj, ale mapu ne. A jestli si myslíte, že se tady v tom vašem mraveništi vyznám, tak to se teda nevyznám.“ řekla jsem a dala jsem si záležet na tom, abych nasadila svůj nejdrzejší výraz a tón. Ti dva mě vážně, vážně, vážně štvou.

„Naštěstí tento problém už za několik málo chvil nebude muset řešit ani jeden z nás. Vrať klíč.“ Jakej zase klíč? Co to mele? „Ten náramek. Hned!“ Rozkazoval Odin.

„Ani mě nenapadne, dědulo.“ Zavrčela jsem a udělala krok vpřed. „Jakým právem mi chceš rozkazovat?“ Vyštěkla jsem. Udělala jsem ještě jeden krok k němu. Tou částí mozku, která ještě dokázala přemýšlet bez emocí, jsem si uvědomovala, že tohle bude velkej problém. Pravděpodobně ten největší problém, který jsem kdy zažila. Ale bylo mi to jedno.

„Rozkazuji ti právem krále Asgardu a všech devíti říší.“ Začal zvyšovat hlas Odin.

„No a? Já žiju v republice! Ty ne-můj-otče. Když už chceš být Všeněco, tak bys měl zauvažovat o Všedědkovi.“ Další krok k němu. Hleděla jsem na něj se směsicí vzteku, posměchu a pohrdání. Pak jsem udělala prudce další krok a stála jsem v jeho osobním prostoru. Na okamžik ztratil svou důstojnost a bezděky ucouvl. Ušklíbla jsem se. „Ty že seš král? Taková zbabělá senilní troska?“ To, že je něco špatně jsem poznala za několik málo vteřin. Někdo mi zkroutil ruku, na které jsem měla náramek, za záda. Pak už jsem náramek neměla. A pak odněkud přiletěla facka. To mě konečně probralo. Už jsem nebyla tak slepě naštvaná. Pořád mě štval, ale už jsem se ovládala. Koutkem oka jsem zahlédla Lokiho a trochu zavrtěla hlavou. Nebylo potřeba, aby se zamotal do mých problémů. Tohle jsem musela vyřešit sama. Stráže se na mě navěšely ze všech stran a já kopala, mlátila, no dobře, i kousala, a snažila se jim vyškubnout. Ale bylo jich moc. Nakonec mě srazili na kolena a Odin se na mě z vrchu nepěkně usmíval.

„Tak co říkáš teď? Ty nevychované děcko? Už ti připadám dost královsky?“ Sakra.

„Nepřipadáš mi královsky o nic víc, než strašák do zelí“ procedila jsem mezi zuby. Tentokrát jsem schytala rovnou dvě facky. „Jsi ubožák“ a pak, co mě to sakra napadlo, jsem na něj plivla. Dobře. Tentokrát už jsem to nepočítala. Baví je hodně mě mlátit?

„Odveďte ji do jejího pokoje a hlídejte ji“ vyštěkl Odin a odkráčel s Thorem za sebou. Loki zalezl k sobě. Nevadilo mi to. Stráže se mě nejdřív pokusily vést normálně, ale po tom, co jsem jednomu z nich vykopla zub, mě chytili do pout a vedli mě mezi sebou jako divokou šelmu. Drželi se dost daleko a nervózně po mě pokukovali. Asi nebyli zvyklí na odpor. A tak jsme šli. Já šla uprostřed, a když se pokusili ke mně přiblížit, jediným vražedným pohledem jsem je poslala zpět. Nejspíš to nakonec vypadalo, že vedu já je a ne oni mě. V pokoji mi sundali pouta a stoupli si za dveře. Otevřela jsem okno a naklonila se ven. Vysoko. Hodně. Asi budu muset počkat, co vymyslí Odin.

            Po chvíli přišla banda strážců. A celá Thorova parta včetně něj. No tak půjdu pro změnu slušně. No dobře. Mám fanklub. Nevím, jak se má hádka s Odinem tak rychle roznesla, ale chodba byla skoro plná lidí, kteří na mě se zájmem hleděli. Tak jsem jim zamávala. A pak mě vojáci popostrčili vpřed.

„Chyba“ řekla jsem jen a kopla po nich. Teď už musím tu hru dohrát až do konce. Zase začala bitka. Oni s holemi, proti mně. S ničím. To nebylo vyhratelné.

„Do trůnního sálu trefím sama“ houkla jsem přes rameno a rozběhla se. Na první křižovatce jsem zabočila a pak zase a zase. Sice jsem neměla přesnou představu, kde jsem, ale tušila jsem to. A tak jediné, čeho jsem se bála, bylo to, že zaběhnu někam do slepé uličky. A pak, když už jsem myslela, že mi upadnou nohy, uviděla jsem před sebou konečně trůnní sál. Stráže mě poznaly. No skvělý. Jsem vážně slavná. Zabrzdila jsem, nechtěným, ale účinným smykem jsem doklouzala před ně a oznámila jim, že mě očekává dědula.

„Ten doprovod sis mohl nechat tady“ spustila jsem hned, jak jsem vkročila, kousavě.

„Trefila jsem sama.“ a pak jsem se na něj mile usmála. Ať si nad tím láme hlavu jak chce.

„Nejsi tady od toho, abys mluvila. Máš pouze poslouchat“ Naklonila jsem hlavu na stranu.

„Jak sis mohl všimnout, to, co podle tebe mám dělat, a to, co dělám, se neshoduje.“ Začal se mračit. Super.

„Jsi zde proto, abys vyslechla rozsudek. Pokud bys tu dobu raději strávila s náhubkem, stačí ještě chvíli mluvit.“ jak chce. Mluvit nebudu. Vyplázla jsem na něj jazyk. Možná dětinské, ale co bych to řešila.

„Ukázala ses jako nevhodná pro roli strážkyně a proto ti už není žádná místnost v této říši k dispozici a za tvé skutky jsi vypovězena z Asgardu.“ Dobře. Podařilo se mi udržet kamenný výraz, ale co se dělo uvnitř, to nejde slovy popsat. „Až se přesype tento písek, přijdou pro tebe stráže a odvedou tě k Bifrostu. A poté už nikdy neuvidíš jinou říši, než Midgard.“ Hodil mi přesýpací hodiny. Něco mi říkalo, že kdybych je nechytila, tak jdu hned. Očividně domluvil, protože potom mě stráže s pomocí kopí nasměrovaly ven. Ještě jsem zahlédla, jak Frigga nesouhlasně vrtí hlavou a pak už se dveře zavřely. Pak mě vedli zpět. A já šla.

            V pokoji jsem opřela čelo o sklo a zamrkáním se snažila zahnat pláč. A tak jsem z výšky koukala na svět, který správně neměl existovat, a uvažovala o událostech posledních dnů, které popíraly logiku. A pak už toho bylo na mě moc. Slzy našly cestičku na povrch a nesly s sebou mé tak pečlivě utajované emoce. Směsici strachu, údivu, a něčeho, co jsem dosud pokládala za nemožné. Zamilovanosti. V ruce jsem pořád držela ty zatracené hodiny. I když jsem se snažila je všemožně natáčet, tak zrníčka padala vždy na jednu stranu. I kdyby to znamenalo, že musí vzlétnout. A tak jsem je odložila na stolek a jen jsem zírala a snažila se zastavit ten vodopád slz. Pak mi někdo položil ruku na rameno. Cukla jsem sebou a otočila se. Loki. Ach bože. Zabořila jsem tvář do jeho ramene a on mě objal. Můj čas se pomalu přesýpal a já pořád nebyl schopná zastavit slzy a na Lokiho rameni se rozlívala velká mokrá skvrna.

„Už bych měla jít“ podařilo se mi vypravit, když zbývalo posledních pár minut.

„Ano. Už bys měla.“ Zašeptal, ale pořád mě držel. Ach bože. Nechci pryč. Slzy pomalu docházely a já jenom koukala. „Budeš mi chybět“ pohladil mě po vlasech.

„Ty mě taky“ zamumlala jsem a podívala se mu do očí. Byly modré jako moře a člověk se v nich mohl utopit. Proč se čas nemůže zastavit? Políbil mě na čelo.

„Něco vymyslíme“ a pak polibek na rty. V hlavě jakoby mi explodoval sáček s konfetami a v břiše začali létat motýlci. A pak se dosypal písek a na dveře zabušili strážní.

„Je čas!“ ozval se hlas Thora. Ale ne…zase on? Neochotně jsme se pustili a já otevřela dveře. Otočila jsem se a přelétla pohledem pokoj. Loki už tam nebyl. Nebo jenom nebyl vidět? A tak jsem vyšla z pokoje a zavřela za sebou. Čekala mě jednotka stráží. A pak další a další. Když jsem vycházela z paláce, bylo kolem mě už padesát lidí. Pak jsme nasedli na koně. Od brány po mostě se mnou jel Hogun, Thor a Sif. Tentokrát mi hloubka pode mnou ani nevadila. Měla jsem plnou hlavu toho, že už nejspíš nikdy neuvidím Lokiho. Na konci čekal krom Heimdall ještě Odin i Frigga.

„Máš ještě poslední šanci. Odpros na kolenou a můžeš zůstat.“ prohlásil Odin, jako by to bylo bůhví jak laskavé. Sesedla jsem a po troše snahy se mi podařilo nasadit uražený a znuděný výraz. Odprošovat ho fakt nebudu.

„Vidíš, Friggo? Nezaslouží si, aby ses za ni přimlouvala.“ Obrátil se Odin na královnu. Tak Frigga je na mojí straně? To je milé. Ale už je pozdě. Vešla jsem do kupole. A Thor šel za mnou. Co ježiši chce? A proč mě chytá za rameno?

„Je škoda, že odcházíš. Mohli jsme se aspoň ještě jednou proletět. Všeotec by jistě nic nenamítal.“ Panebože co? Ne. Nikdy. Nikdy, nikdy, nikdy a ještě jednou nikdy!

„Ne díky.“ Řekla jsem a setřásla jeho ruku. Nejspíš se urazil, protože vyšel z kupole.

„Hodně štěstí.“ popřála mi Sif a vyšla také. Hogun mi podal balíček, který až doteď někde schovával. Vlastně poprvé za tu chvíli, co ho znám, jsem ho viděla se usmát.

„Tvoje věci. A menší dárek. Bylo mi ctí tě potkat.“ Uklonil se, jak je tradicí v Japonsku, tak jsem se mu taky uklonila.

„Děkuji Sensei. bylo mi ctí.“ Slovo Sensei-učitel byla vlastně ta první věc, kterou mě naučil. Pak odešel. A zůstali jsme v kupoli jen s Heimdallem. Roztočil kupoli a pak se na mě podíval.

„Něco mi říká, že toto není naše poslední setkání, Alexandro.“ Pousmál se. A pak se všechno zase rozmazalo a já odcestovala zpět. Dopadla jsem na kolena do vysoké trávy někde na louce. A byla tma. Nevím, jak je to možné, ale asi to má něco společného s časovými pásmy. Lehla jsem si na záda a pozorovala nebe. Bylo vidět hvězdy. A bylo jich tolik a byly tak daleko. A někde tam kdesi v dáli byla podivná říše s názvem Asgard. A tam někde v tom obrovském světě byl Loki. Vzpomněla jsem si na tu kočičku ze stříbra, kterou jsem od něj dostala. Vytáhla jsem ji z kapsy. Pořád jsem obdivovala, jak je dokonale vyrobená. Přejela jsem prstem po jejím hřbetě a ona otevřela oči. Dva smaragdy na místě, kde donedávna byly jen zavřené oči. Kočička se protáhla, natáhla se k mému prstu a zamňoukala.

„Loki…Tak ty jsi mi vyčaroval průvodce.“ zalapala jsem po dechu. A pak jsem se začala smát.

„Odinééé. Ještě ses mě nezbavííííl. Jááá se vráátím!“ Zakřičela jsem někam do hvězd a na dlani si přecházela stříbrná kočka.

Konec