Sabotáž

Ahojte,
Tak nevím co jsem to zase vytvořila, ale kupodivu tohle má i dějovou linku.

Nastupuju po rampě do letadla a v ruce si nesu příruční zavazadlo. Zaregistruju pár odsuzujících pohledů. No jo. Místo typického kufříku mám batoh. Proti pravidlům to není, ale podle nich taky ne. Všemocná F.B.T. a její pravidla. Dokud měli tyhle letadla, která připomínala spíš létající základny, nikdo nemohl ani pomyslet na protest. Dnes poprvé vzlétne prototyp s novým zbraňovým systémem. A ano, přesně na ten prototyp nastupuji. Strážím ukazuju falešné doklady a mávnutím je mi ukázán směr technického oddělení. Batoh nenápadně zapomenu při rutinní prohlídce rotoru. Nenápadně. Zapomenu. Z reproduktorů zahlásí, že vzlet bude uspíšen. Ve stejný moment uslyším ze sluchátka Patrikův nervózní hlas.

„Rušíme to, vypadni“ Konečně přichází k užitku všechny ty hodiny hraní pokeru.

„Nepřipadá v úvahu, už to běží“ zamumlám jakoby zamyšleně.

„Nehádej se se mnou, přišli na nás, jsi jediná na palubě a další nepřijdou.“

„To stačí.“ Nemůžu a vlastně ani nemusím nahlas říct, že výbušniny mám u sebe já.

„Nestačí, najdou tě a odstřelí a celej plán pude do kytek“ Začíná mu přeskakovat hlas.

„Jsme ve vzduchu“ přeruším ho, když vibrování podlahy prozradí nastartování motorů. Teď už se odsud nedostanu. Ne jinak než výbuchem. Teroristy jen tak na požádání nevysazují, a falešné doklady stačí stěží na průchod. Kdyby si začali zjišťovat, jestli někdo jménem Gwen Stacy má vůbec na palubě být, nemuselo by to dopadnout úplně dobře.

„Stoupáte moc rychle“ pípne Patrik po chvíli. Rychle zkontroluju výškoměr, který se snaží vypadat jako hodinky, moc rychle, pokud začnu vyšilovat, můžu to rovnou zabalit. Ale Patrik má pravdu. Pokud budeme stoupat touhle rychlostí pořád, v době, kdy jsem měla jít odbouchnout rotor, už tam bude nedýchatelno. Čas na změnu plánů. „Tak to zrychlíme“

„Uvědomuješ si, že za chvíli už nebudete nad zemí a s padákem na zádech se moře přeplavává dost blbě?“

„Kolik“ Kolik času mám, než budeme nad vodou. Zatracená práce. Blbá vysílačka a blbý krytí, že já sem vůbec lezla.

„Asi tak pět minut, pak tam máš dvacet jezero, deset les a nazdar.“ V duchu jsem projela seznam nadávek. Tak to abych sebou hodila. Lochnesku pozdravovat nehodlám. To, že mi rychlý mezisoučet vyhodil rychlost, kterou mají asi tak stíhačky při náletu, jsem se snažila ignorovat. Zatímco jsem se schovávala v nějakém přístěnku na košťata (ha ha ha, fakt jsem neřešila, do jakého kumbálu jsem zalezla) než projde hlídka, Patrik zahlásil tři minuty do jezera.

Konečně jsem se dostala k té připitomělé vrtuli. Batoh naštěstí zůstal tam, kde jsem ho přivázala. Bylo by dost…řekněme, že nemilé, kdybych najednou zjistila, že nemám padák.

Tak. Teď. Výbušniny. A nenechat se sfouknout. A rozmixovat. To by bylo fajn.

„Nevím, co tam děláš, ale dělej to rychleji, máš tak nějak minutu.“ Ne, vůbec to není znervózňující, jak jsi na to přišel Paťo.

Konečně jsem zalezla znova za ty hermeticky uzavřený dveře vedoucí na chodbu. Nemačkejte velké červené tlačítko děti. Pokud to ovšem není detonátor, který výjimečně musíte zmáčknout.

Chvíli jsem asi byla mimo. Každopádně přesně výbuch si nepamatuju. Ty blbý dveře to vyrazilo, myslím, že jsem trošičku ohořela, nevím, faktem je, že jsem ty vlasy měla delší. Faktem taky je, že padám vzduchem a kolem mě je poměrně dost kusů kovu. Zkontroluju výškoměr a snažím se aspoň částečně vymanévrovat z mraku trosek. Ne zcela úspěšně, ale jeden nemůže chtít všechno. Obzvlášť když padá rychleji než by se mu líbilo z místa o dost vyššího, než by se mu líbilo a, zatraceně mě se na té situaci vlastně nic nelíbí. Patrika neslyším. Buďto mlčí, nebo se mi usmažilo sluchátko. Nebo nemá signál. Nebo, nebo, nebo.

Tak a dost. Musím přemýšlet. Mozkem, ne kolenem. Padám správnou stranou dolů, takže přetáčet se nemusím. To je jedna pozitivní věc. Otevřu padák a ten se otevře, sice to se mnou dost cukne, ale i tak je to pozitivní věc.

„Doprdelepráce Patriku!!! Nechceš mě třeba říct, kam mám přistát?“  Ticho. No výborně. Tak třeba kroužit a až uvidíme na zem, tak…uvidíme.

Snáším se na něco, co až podezřele připomíná hustý les. Pořád jsem dost vysoko, abych měla rozhled, takže mířím směrem k pravděpodobnému jezeru. Raději si zaplavat, než zůstat někde viset.

Své stanovisko jsem přehodnotila, když mi padákem prosvištěl jakýsi ostrý kus trosek.

Mám díru v padáku. Nebo spíš zbytky padáku kolem díry. Padák. Díra. Padám. Dohajzlu.

Strom. A další. Padám skrz stromy a lámu větve. Snad ne kosti. Ubohé zbytečky padáku zůstaly viset někde v zapomnění.

Najednou stromy zmizely a já zahučela do vody. Dno jsem našla poměrně rychle, hladina chvíli trvala. Nakonec jsem se s prskáním vynořila pár metrů od břehu. Les tak nějak hořel. Trošičku. Někde jakoby z dálky jsem slyšela výbuch. Letadýlko už asi nevzlétne. Kousek vedle mě plaval strom a pár trosek. Vypadal, že se potopí později, než já, tak jsem na něj vylezla. Předchozí přání, týkající se lámání pouze větví se ukázalo marným. A výsledek značně bolestivým.

„Buď taky jednou užitečnej a dostaň mě odsud“ zkusila jsem naposledy spojení s Patrikem. Jestli odpověděl nebo ne, to už nevím. Les hořel a plameny se odrážely ve vodě, vzduch byl plný dýmu a já ztratila vědomí.